Mikuláš na Gyperneru
Každý rok tu (jako asi na většině škol) probíhá Mikuláš. Spočívá to jednoduše v tom, že se čtvrťáci převléknou za čerty a anděly a chodí nás strašit.
- Druhá hodina, francouzština. Profesorka slyší hluk ve vedlejší třídě a je jí jasné, že za chvíli přijdou k nám, takže si říká sama pro sebe, že by bylo fajn kdyby přišli hned, aby pak byl zbytek hodiny klid. Jde se podívat na chodbu, chvíli tam s někým mluví, vrátí se a oznámí nám: ,,Ztratil se jim Mikuláš!"
- Když se Mikuláš konečně najde, všichni vrazí k nám do třídy a způsobí všeobecný zmatek když začnou běhat mezi námi a malují nám na obličeje. Čerti mezitím namátkou vyberou spolužáka M a protože je hodina francouzštiny, vyzkouší ho ze slovíček. Když neví, jak se řekne francouzsky ,pes', čerti ho zvednou ze židle a odvádí ho ze třídy. Zaslechneme jak mu říkají: ,,Neboj, neuděláme ti nic, co by se ti nelíbilo." (Vrátil se o 5 minut později s výrazem jako by trpěl posttraumatickou stresovou poruchou... Kdo ví, co se na té chodbě dělo)
- Pořád mezi námi chodí andělé, jeden z nich má dlouhé vlasy, bílou rtěnku a (nevím jak jinak to popsat) blažený výraz. Prochází mezi lavicemi, každému namaluje na čelo srdíčko bílou barvou a přeje mu, ať ho provází mír. Nakloním se ke spolužačce přede mnou a povídám jí, že ten anděl vypadá dost zhuleně. Naneštěstí mě dotyčný anděl zaslechne a poznamená: ,,Já jsem to slyšel!" A hádejte kdo je další člověk koho Mikuláš vyzkouší z matematiky?
- Když odejdou, profesorka si oddechne, že už jsou konečně pryč. O 10 minut později vtrhne do třídy jiná skupina čertů a andělů... Profesorka má výraz jako by je chtěla hnát pryč koštětem
- Takže když všichni skončíme kompletně pomalovaní, chci si vyfotit fotku na instagram, abych se pochlubila, jak to v našem ústavu vypadá při takových akcích. Spolužák tuhle mojí tendenci nesnáší, takže mi povídá, že jsem jako Narcis. Já mu odpovídám, že nejsem jako Narcis, že jsem Narcis. Ptá se mě, jestli vím, že se Narcis utopil. Naschvál jako provokaci mu na to řeknu, že si neumím představit lepší smrt než dívat se na vlastní odraz a pak se kvůli tomu utopit. Už mi na to nic neřekl
- Máme si připravit prezentaci na libovolné téma, já už jsem prezentovala, takže (znovu) pomáhám spolužákovi D. Celé mu to upravím, zkrátím, celkově zlepším podle kritérií, která nám zadal profesor. Celé mi to trvá asi půl hodiny. U jednoho slidu se zarazím a řeknu mu, že jsem si jistá, že tohle jsem mu už opravovala minulý týden. Odpoví mi, že to není možné... Pak se zarazí, zkoumá složku v počítači, a řekne mi, že omylem otevřel jinou prezentaci a on už má tuhle (na které jsem pracovala minulý týden a nestihla jsem jí dokončit) hotovou, takže použije tu. Naštvala jsem se a vymazala jsem prezentaci na které jsem pracovala dnes a nechala jsem ho, ať si dělá co chce. O chvíli později šel prezentovat. A je zajímavé, že tam měl přesně ty chyby, které jsem mu já opravila a nad kterými mávnul rukou. Profesor ho poslal sednou si, ať to ještě zlepší, jinak mu to nebude hodnotit. Mám z toho velice škodolibou radost
- Výše jmenovaný (no nebo spíš nejmenovaný) spolužák je shodou okolností můj kamarád... Ano, vím že se to nezdá. A zřejmě to ve třídě tak ani nevypadá, protože po měsíci školy mi spolužačka prozradila, že si všichni ze třídy myslí, že bychom se k sobě hodili. Takže typický případ dnešního názoru společnosti, že holka nemůže mít kamaráda, který by byl opravdu jenom kamarád. To by ještě bylo v pořádku, kdyby mi o další měsíc později ta samá spolužačka neřekla, že se ve třídě uzavírají sázky na to, za jak dlouho spolu budeme chodit...
- Takže když jsem jednou té spolužačce řekla, že s někým chodím, podívala se přes celou třídu právě na toho spolužáka, a zeptala se mě: ,,A vážně to není on?"
- Mimochodem jsme se na těch sázkách rozhodli vydělat velkou spoustu peněz
