Eliška a Anička cestovatelky

Jak jsem psala v minulém článku, právě teď jsem na dovolené v Luhačovicích s kamarádkou Aničkou. Je to menší lázeňské městečko na jihu Moravy, asi hodinu cesty vlakem z Olomouce; mimochodem nechápu, proč jsme museli jet zrovna přes Olomouc, když to vypadá jako jedna z nejdelších cest. První tři dny bylo krásně, sluníčko, teplo. Netvrdím, že jsme neustále chodily na výlety do přírody, nebo tak, ale rozhodně jsme chodily ven. Mimochodem, mají tady výbornou pizzu.
Když se v sobotu zatáhlo a přišly bouřky a déšť, které přetrvávaly až do neděle, strávily jsme celé ty dva dny pod peřinou při sledování 13 reasons why. Tenhle seriál vidím už podruhé, a už se snad konečně dostanu k tomu, abych si koupila i knížku, kterou si doopravdy chci přečíst.
Když už mluvíme o čtení (ano, překvapivě, na knižním blogu), dnes dopoledne (potom, co se trochu vyjasnilo a oteplilo) jsme se po procházce lázeňskou promenádou rozhodly, že bychom si mohly odpoledne jít číst ven. A po cestě zpátky do hotelu jsme si shodou okolností všimly nádherného altánku obklopeného loukou a stromy (asi 300 metrů od hotelu). A bylo rozhodnuto. Tam půjdeme.
Takže teď tady vedle sebe sedíme, Anička si čte a já píšu blog. Samozřejmě mi nedošlo, že tady asi nebude wifi (což vážně není), takže to nemůžu psát rovnou na blog; taky mě nenapadlo, že si na novém notebooku musím koupit Word, aby fungoval. Takže to jako největší dement píšu do Poznámek.
Zato mám z této dobrodružné výpravy do altánku zajímavou historku. Notebook jsem si nevzala kvůli psaní článku, ale protože jsem chtěla mít nějakou dobrou fotku na instagram, jak ,píšu na blog'. Takže když jsme šly po louce směrem k altánku, jen tak, jako by se nechumelilo, jsem si lehla na trávu a otevřela notebook. Během těch 15 minut, co jsme to fotily, jsem si musela asi desetkrát lehnou jinak, abych byla proti sluníčku, aby za mnou nebylo dětské hřiště, aby tam byla vidět obloha (kterou potom stejně budu muset oříznout), aby ta fotka nebyla přesvětlená, a miliarda dalších věcí. Pak nastal problém, jak udělat, aby to vypadalo, že opravdu píšu (obrazovka naštěstí nebyla vidět, takže jsem nemusela běžet zpátky do hotelu na wifi, abych doopravdy psala na Blogger). Anička udělala sérii fotek, potom mi hodila mobil, abych se podívala jestli je to ok. Musely jsme to nafotit ještě jednou, protože jsem se zapomněla tvářit nějak normálně (a měla jsem tam druhou bradu).
A díky zákonu schválnosti a mojí špatné karmě na cestičce kolem té louky pořád chodili lidi ve věku 50+, kteří se na mě dívali, jako bych se zbláznila. No jasně, je přece úplně normální ležet v sukni a croptopu uprostřed louky na trávě a mít před sebou zapnutý notebook, zatímco mě někdo jiný fotí. Říkala jsem si, že za dobrou fotku na instagramu mi to stojí, dokud jsem neviděla, jak na nás zírají dvě starší dámy z našeho hotelu, které jsme 5 minut předtím zdravily na schodech. A v tu chvíli jsme ani nemohly vyfotit fotku a rychle utéct, protože slunce právě zastínil mráček, takže jsme čekaly až zase odpluje, aby ta fotka byla ,prozářená srpnovým sluncem'. V tu chvíli jsem vážně měla chuť se na to vykašlat.
Když už jsme se konečně sebraly a pokračovaly jsme do altánku, tak jsem poznamenala k  Aničce, že s tím batohem na zádech (který jsem měla kvůli notebooku) musím asi vypadat jako pošuk. Odpověděla mi, že spíš jako turista (čemuž se snažím celý život vyhnout). A potom už jsme si ze sebe dělaly srandu, že my dvě jsme jako typické české turistky. S batohem na zádech. Na Moravě. Už nám reálně chyběly jenom ledvinky kolem pasu a řízky s chlebem zabalené v alobalu.
A právě v tu chvíli mě napadlo celou naší dovolenou sepsat, stejně jako název tohoto článku, který je mimochodem taky náš hashtag - #eliškaaaničkacestovatelky. Určitě se na něj podívejte, najdete pod ním i moji ,,úžasnou" fotku na louce. A já už jdu odložit notebook (doufám, že tohle nezapomenu uložit) a znovu se vrhnu na Zlatý kompas (úžasný film a ještě úžasnější knížka), zatímco Anička dočítá Cílovou rovinku od Dicka Francise (z toho co mi povídala, hlavní postava musí být ten největší smolař v dějinách lidstva; kdybych chtěla všechny jeho příhody vypsat, seděla bych tady ještě dvě hodiny). A až skončí, začne číst Everything, everything.

O 2 hodiny později

Protože nebylo zas takové teplo, jak by se mohlo zdát, byly jsme po asi hodině a půl strávené v altánku úplně zmrzlé. Proto jsme se rozhodly že zajdeme na lázeňskou promenádu na dortík (mám úžasnou schopnost vyvolávat v lidech hroznou chuť na sladké). Poté, co jsem se odlepila od lavičky, vyrazily jsme do cukrárny, o které jsme věděly, že je nejblíž po cestě. A mají tam čokoládové dorty (pozn.au. - jsou nejlepší).
Jak už někdo z vás ví, jsem vesměs velice šikovná a talentovaná osoba, takže vás nemusí překvapit, že potom, co nám přinesli sachr se šlehačkou na vrchu, nešťastnou náhodou jsem natáhla ruku nad talířkem a otřela jsem si hodinky asi o polovinu té šlehačky. Páni...Super...
A jako by to nestačilo, když jsme došly k hotelu, začala jsem hledat klíče. Ještě předtím, když jsme odcházely, jsem Aničku poprosila, aby mi později připomněla, že jsem si je dala do postranní kapsy batohu - kdybych na to já zapomněla. Samozřejmě jsem na to nezapomněla (to se mi stává často, když někoho poprosím, aby mi připomenul něco, co se bojím, že zapomenu, tak to nezapomenu, a když si říkám, že na to prostě nemůžu zapomenou, tak zapomenu). Ale místo toho jsem je nemohla najít. Prohledávala jsem tu postranní kapsu, našla jsem tam 2 kapesníky, úhloměr (??), klubovou kartičku do cinestar (asi půl roku neplatnou), ale klíče nikde. Hrozně jsem se bála, že jsem je ztratila, protože bychom se nedostaly dovnitř; naštěstí nám potom majitelka hotelu otevřela hlavní vchod. A když jsme potom šly po schodech nahoru, hledala jsem ty ztracené klíče v dalších kapsách. Až když jsme došly ke dveřím našeho pokoje, hádejte kde jsem je našla..? Jo. V postranní kapse.
Asi si jdu do vany podřezat žíly (pardon, moje mysl je trochu poznamenána sledováním 13 reasons why).
A na instagramu se můžete podívat na mojí velice profesionální fotku, jak ležím v trávě a ,píšu článek'.

Všechno, úplně všechno

Jako spoustu YA bestsellerů, Všechno, úplně všechno (odteď radši budu používat původní název Everything, everything) jsem si chtěla přečíst už dlouho, hlavně kvůli doporučení mojí bloggerské kamarádky Anny a příslibu, že spolu rozhodně musíme jít do kina na filmovou verzi. Protože jsem však osoba 95% všeho času bez peněz, říkala jsem si, že jako většina výše zmíněných YA knížek zůstane tato navěky pohřbena v hlubinách mého wishlistu. Ale naštěstí pro mě jsem nedávno měla narozeniny. Očekávala jsem nějaké knížky, protože všichni, kdo mě znají, ví, že by to pro mě byl nejlepší dárek (a taky u toho nemusíte nijak důkladně uvažovat nad tím, co bych si chtěla přečíst, protože já si chci přečíst všechno), ale překvapení - ani jedna knížka.
Potom mě zachránila kamarádka Anička (se kterou jsem právě teď na dovolené v Luhačovicích), která se mě zeptala, co bych si přála k narozeninám. Hned jako první mě napadlo právě Everything, everything. Hlavně kvůli tomu, že jsem se nedlouho předtím právě domlouvala s Annou, že na to půjdeme do kina.
No a když jsme nasedly do vlaku, směr Luhačovice, konečně jsem Everything, everything držela v rukou. Hned jsem začala číst, a kdybych nebyla nucena k té hrozné aktivitě, která se nazývá společenská konverzace, mohla jsem mít dočteno, ještě než jsme dorazily na místo. Vzhledem k tomu, že - cesta z Prahy do Luhačovic trvá 4 a půl hodiny, Everything, everything má 290 stránek, velikost písmen je lvl. slon, a některé kapitoly jsou asi na čtvrtinu stránky - rozhodně by pro mě nebyl problém to stihnout.
No ale co, dočetla jsem to večer.
Moje první reakce: *tisknu si knihu k sobě. *říkám Aničce - ,,Bylo to krásný. A smutný." *brečím. *píšu Anně. *víc brečím.
Jak jsem o sobě nedávno sama poznamenala - ,,Jsem ten nejcitlivější člověk, co znám..."
A myslím že následující screenshoty mluví za vše...

Lenost

Když říkám slovo lenost v souvislosti s knížkami, vždy tím myslím takový ten druh lenosti, kdy jediné co se vám chce dělat, je lehnout si do vyhřáté postele s oblíbenou knížkou a hrnkem horkého čaje/kafe/kakaa (nehodící se škrtněte), pořádně se zachumlat do peřiny, ze která by mi koukala jenom část hlavy (konkrétně oči - na čtení, a nos - na dýchání) a jedna ruka na otáčení stránek (tenhle problém s nutností otáčet stránky se snažím vyřešit už dlouho, protože když je zima, vždycky mi od té ruky namrzne celé tělo, což je přesně to, čemu se zalezením do postele snažím vyhnout) a začíst se na zbytek dne.

Tahle lenost na mě přijde většinou s příchodem podzimu a prvních studených dní. Není lepší pocit, než nacházet se v oné výše zmíněné vyhřáté posteli, když víte, že je venku zima, ve které se nedá existovat. No ano, jsem letní člověk, od začátku listopadu do konce března vypínám normálně běžící systémy a funguji na automatický režim - než zase začne být teplo. Zima je pro mě utrpení, které se snažím přežít v co nejlepším stavu nechozením ven a čtením.

Proto bylo pro mě největším překvapením zjištění, že na mě přišla lenost. Ano, teď, v srpnu. V měsíci, kdy má být stejně jako v červenci největší teplo z celého roku a já si mám číst vždycky někde venku. Jenomže s tímhle počasím (zataženo s občasnými přeháňkami) a denními teplotami (dvanáctého srpna 13°C-20°C) se přestávám divit, že se moje tělo přepnulo do režimu ,podzim' a já si chci jít číst do tepla. Ostatně celé prázdniny je zvláštní počasí. Jsem na soustředění - zima a prší. Jsem týden doma - teplo a obloha bez mráčku. Jedu na závody - bouřky. Tohle je prostě zákon schválnosti, a něco u mě naprosto typického.

Takže mě omluvte, jdu si pro peřinu a knížku Bez dcerky neodejdu. Mimochodem, je to naprosto neuvěřitelná knížka, o ženě, která se provdá za Íránce, má s ním dítě, a on ji jednoho dne přemluví, aby se s ním vydala navštívit jeho rodinu v Íránu. Když tam ovšem dorazí, Moody (manžel, toto jméno je zkratka z příjmení Mahmoody) jim sebere pasy a všechny doklady, čímž je uvězní v zemi, kde vládne patriarchismus, kde je muž pán a ženy jsou pouhé otrokyně bez jakýchkoliv práv, se kterými si může dělat co chce. V zemi, kde vás mohou zavřít za to, že vám zpod čádoru kouká pramínek vlasů, nemáte správně zavázané rúsarí, nebo nenosíte manto (a to prosím ve 40°C). Betty (američanka - mimochodem v době, kdy v Íránu panovala otevřená nenávist vůči Americe) musí vymyslet způsob, jak se i s Mahtob (dcerou,) dostat zpět do Ameriky. Ona sama by se mohla dostat domů celkem bez problému - v případě rozvodu nebo Moodyho úmrtí, jenomže v obou případech by Mahtob dostali do péče příbuzní z manželovy strany, což znamená, že by zůstala v Íránu. A jak už napovídá název knížky, Betty tohle nehodlá dopustit.

Je naprosto neuvěřitelné, že je tahle knížka napsaná podle skutečné události. Napsala ji Betty Mahmoodyová poté, co strávila několik let uvězněná v Teheránu a několik týdnů na útěku přes turecké hranice. Další věc, díky které se k příběhu už poněkolikáté ráda vracím, je popis kultury naprosto odlišné od té naší. Když jsem četla o tamním způsobu života, zákonech, pravidlech a naprosto neuvěřitelné nerovnoprávnosti, stokrát jsem si opakovala, jak jsem šťastná, že žiju v Evropě. Není to nic proti Íránu, ani jiným zemím, které jsou kulturně odlišné, ale žít tam by bylo pro mě (a myslím že nejenom pro mě) naprosto nepředstavitelné.

10/10 a určitě stojí za přečtení.