Literární spolek Laury Sněžné

Takže po tom, co jsem v půl čtvrté ráno dopsala předchozí článek, chtěla jsem už jít spát. Lehla jsem si do postele, zavřela oči a najednou mi to došlo. Neusnu, dokud tu knížku nedočtu. Takže jsem zase vstala, za cvrlikání ptáčků jsem šla na balkon a ve světle nadcházejícího rozbřesku jsem započala četbu posledních kapitol knížky, která má neuvěřitelnou vlastnost, a tou je bránit vám usnout.
Skončila jsem v 6 ráno, ve chvíli, kdy už se mi únavou opět úplně zavíraly oči, a spala jsem až do brzkého odpoledne. Za chvilku si půjdu hodit dalšího šlofíka, jen co tohle dopíšu.
A teď už k samotné knížce. Jak jsem psala v minulém článku (http://ellieknihomolka.blogspot.cz/2017/06/nocnimyslenky.html?m=0), je velice krásná a inspirativní.
Nacházíme se v poněkud neobvyklém prostředí malé vesničky Zaječín, ve které se ovšem narodilo deset z nejznámějších finských spisovatelů. A těmi jsou Laura Sněžná (autorka světoznámých dětských knížek ze série Potvůrkov) a děti (no, dříve to bývaly děti, během děje knížky jsou už dospělí) z jejího literárního spolku, které Laura sama vychovala tak, že se z nich stali úžasní spisovatelé. Našla je se spoluprácí ředitele místní školy, který jí odevzdával slohové práce dětí, u kterých se projevil jistý spisovatelský talent.

Ella Milanová (hlavní postava), učitelka, která se ve městě taktéž narodila, mi byla sympatická už od strany 12.

"Četla víc, než bylo zdrávo, stovky knížek za rok. Některé knihy přečetla dvakrát i vícekrát, než je odnesla vrátit.Už tehdy zastávala názor, že knížky jsou nejlepší, až když je člověk čte podruhé či potřetí."

Okamžitě jsem si zamilovala většinu z dalších hlavních postav, například spisovatele a člena literárního spolku Martina Zimotu.

"Martin Zimota nepatřil ke gurmánům a vybraným jazýčkům. Neměl rád čínskou kuchyni a nerad poslouchal řeči o té francouzské. Hnusily se mu ústřice, kaviár a komplikovaně připravené rybí pokrmy. Nikdy nepil k jídlu víno. Chtěl jíst jednoduché a prosté potraviny: čokoládu, zákusky, karbanátky, hranolky, makarony, čokoládový puding a salámy."

"Alkohol člověka přiměl přemýšlet o poznání chmurněji a hlouběji, byť nabízel také krátké chvilky zdánlivé úlevy. Spásu přinášelo jídlo."

Laura Sněžná, velice komplikovaná a tajemstvím opředená vedoucí spolku, mi přímo přirostla k srdci a nemohla jsem se dočkat, jaký osud ji potká na konci knížky. Celý příběh se totiž odvíjí od jedné podivné události. Ella otiskne svojí povídku do místních novin, načež se jí ozve ředitel základní školy, aby jí oznámil, že Lauru Sněžnou její povídka zaujala a nabídla jí čestné 10. místo ve spolku. Poté, co Ella přijme, Laura uspořádá ve svém domě večírek na její počest. Ale během večírku do domu vtrhne sněhová vánice (není to žádná metafora, odehrává se to v zimě a opravdu se otevřou okna a dovnitř vletí spousta sněhu), vyvolá zmatek a paniku, a ve chvíli kdy to přestane, lidé v domě zjistí, že Laura zmizela.

Tohle se samozřejmě stane hned na začátku a vy musíte čekat až do konce knížky, než zjistíte (nebo nezjistíte), co se stalo.

"Viděla v nás něco výjimečného. Ale jednou se vyjádřila zhruba ve smyslu, že děti - tedy kromě nás - jsou podle ní protivně hlučná, hloupá a bezduchá stvoření, ze kterých ji bolívá hlava."

Pochopitelně se celý příběh točí kolem knížek. Do Zaječínské knihovny byla jednou přinesena knížka ,přenašeč', infikovaná  ,knižním morem', vlivem kterého se v nakažených knížkách přeskupují písmenka. V pozdějších stádiích nákazy se mění celé odstavce a nakonec se z původního příběhu stane úplně jiný. Nikdo neví, proč se to děje, ale spisovatelka Ingrid Kočičková je odhodlaná sprovodit mor z povrchu knižního, takže nakažené knihy pálí. Ingrid Kočičková je další z řady velice sympatických postav.

",,Tohle je ten pravý život," říkával manžel, když spolu seděli obklopeni dětmi. Jednou Ingrid odpověděla: ,,Ty nečteš knihy." Svá slova mínila jako výčitku, krajní urážku. Pokusila se ho zesměšnit."

Jak jste si už asi všimli, jména byla přeložena do češtiny. Je to trochu zvláštní, ale přiznávám, že je takhle jednodušší si je zapamatovat a působí to na mě vcelku dobrým dojmem.

Dalšími prvky, jimiž mě knížka naprosto okouzlila, je například používání finské mytologie, nadpřirozené prvky ve zdánlivě normálním světě, velice detailní popisy třeba i jedné konkrétní vteřiny a hlavně: nahlédnutí do světa spisovatelů. V tomto ohledu mě knížka zbavila všech iluzí. Nevím, jestli to tak je i ve skutečném spisovatelském životě, ale zde panuje mezi autory bestsellerů nesnášenlivost a nevraživost; přestože se znají od útlého dětství, ani se nepozdraví, když se někde náhodou potkají. Vypadají  úplně posedlí jednou věcí, a tou je najít materiál pro své knížky, ať už je to vzhled nějaké postavy, nebo děj nějaké neobvyklé situace. A využívají vše, co se kolem nich děje, nevkročí do kavárny bez poznámkového bloku, do kterého si potom za nenápadného obhlížení okolních stolků vše zapisují.

Na závěr, příběh mě totálně pohltil, už na první stránce mě to vtáhlo do děje a nepustilo až do úplného konce. Dávám 10/10 a doporučení, abyste Literární spolek Laury Sněžné nečetli v noci, pokud máte strach z temných přízraků plížících se po ztemnělé zimní zahradě.

#nočnímyšlenky

Kde je vlastně nejlepší číst? A kdy?
Takovéhle otázky mě občas napadají, například když si konečně koupím nějakou knížku, kterou mám už neuvěřitelně dlouho ve svém wishlistu. Balíček přijde do obchodu, kam jsem si ho objednala, nesu ho domů a už po cestě strhávám obal. Dojdu domů, položím novou knížku s lesklou obálkou a tou nejkrásnější vůní na světě na stůl a najednou to přijde. Kde si jí mám přečíst? Úplně nejideálnější by bylo místo, které nějak souvisí s dějem knížky. Například Siréna, perfektní knížka k moři. Nebo Léto na druhý pokus, nedovedu si představit lepší místo, než dřevěné molo na břehu rozlehlého třpytivého jezera (a prosila bych s pěkným klukem po boku). Ale kdy se nám něco takového poštěstí?

Snažím se pokaždé si najít ideální místo, kde se budu moct pořádně soustředit, kde bude ticho a klid. Ne vždy se to podaří. V pokoji jsem dřív mívala červený sedací pytel, do kterého jsem se mohla na několik hodin pohodlně zabořit a věnovat se pouze knížce opřené o moje nohy. Stejně jako ze svých dětských knížek jsem ovšem vyrostla i z tohoto amorfního červeného kousku ráje. A přišel čas najít si něco nového.
Poslední rok je pro mě nejlepší vzít si knížku, deku, něco sladkého (což nesmí chybět) a jít si sednout na balkon. Je opravdu poznat ten rozdíl mezi čtením vevnitř a venku; představte si, že čtete jednu knížku už několik hodin, tak dlouho, že už se vám před očima rozmazávají písmenka a nerozlišujete jednotlivé věty a odstavce, natož abyste se soustředili na příběh. Všichni jsme to zažili.
Stačí jenom jít na chvilku ven a okamžitě se vám pročistí hlava; je to jako by vám svěží vánek odvál z hlavy všechny zamotané myšlenky a vy se potom můžete zase soustředit a konečně to dočíst. A teď si představte, že celou dobu čtete venku. Zjistila jsem, že venku dokážu číst rychleji, než vevnitř, protože se mi nestává, že se na nějakou dobu přestanu soustředit a pak si musím konkrétní odstavec číst několikrát za sebou, než konečně pochopím, co se tam vlastně píše. 
Bydlím v celkem poklidné části města, kde skoro nejezdí auta a jediný hluk vydávají malí uřvaní haranti, kteří zřejmě cítí nějakou nutkavou potřebu být uřvaní právě v parku naproti našemu domu přímo na straně, kde máme již dříve zmíněný balkon. To se naštěstí většinou stává jenom v odpoledních hodinách, takže mi stačí si o víkendu přivstat a mám zaručených několik poklidných hodin mezi papírovými stránkami (a samozřejmě i kousky nějakého toho dortu).
To mě přivádí k další otázce. Kdy je nejlepší doba na čtení?
Já, jako noční sova (o rozdílech a vtipných situacích mezi noční sovou a ranním ptáčetem si můžete přečíst v knížce Jsem blbá, trapná a nesportovní! Prostě jenom ženská. Odkaz na recenzi  http://ellieknihomolka.blogspot.cz/2017/02/jsem-blba-trapna-nesportovni-proste.html?m=0), dávám samozřejmě přednost nočním hodinám, se kterými samozřejmě přicházejí i nevýhody. K výhodám patří, že je klid, který, jak jsem už zmiňovala, je pro mě velice důležitý. Nikdo už není vzhůru, venku nejezdí auta a nechodí tam lidi (kteří, přiznejme si to, bývají s pozdnějšími hodinami čím dál opilejší a hlasitější), všechno ztichne a vy se můžete naplno ponořit do děje. Nevýhodou je, že není úplně nejsnadnější číst si ve tmě na balkonu (ano, vím, že existují žárovky a venkovní světla, ale ty my na balkonu prostě nemáme). Další věc je, že nemůžu číst knížky, o kterých vím, že v nich děje něco děsivého. Bojím se tmy (nebo spíš toho, co by se ve tmě mohlo skrývat), takže v noci nemůžu číst ani Harryho Pottera a Tajemnou komnatu. Vážně, jednou, když jsem byla malá, měla jsem tento skutečně geniální nápad, a nemohla jsem zbytek noci usnout, protože jsem se bála, jestli se náhodou ve tmě nerozsvítí žluté oči Baziliška.
Nevýhodou pro mě osobně je také, že v noci mám náladu něco tvořit; kreslit, péct, psát... A nejhorší to je, když mám rozečtenou inspirativní knížku. Právě teď je to Literární spolek Laury Sněžné. Je právě 2:53 ráno, jsem na straně 204 a před hodinou jsem byla donucena Laurou Sněžnou tuto knížku odložit a napsat článek. Sáhodlouhý článek, což asi usoudíte, že se mi povedlo, pokud jste dočetli až sem. Laura Sněžná je totiž spisovatelka knížek pro děti, a 10 velice nadaným dětem nabídla, že je naučí, jak se stát spisovateli. Vychová 9 nadaných dětí, ze kterých se stanou slavní spisovatelé, a když přijme desátou členku (což je mimochodem hlavní postava, velice, velice sympatická, oblíbila jsem si jí už na straně 12, po přečtení recenze pochopíte proč), Laura záhadně zmizí na svém vlastním večírku, pořádaném na počest přijetí nejnovější členky.
Krásná knížka, a jak už jsem psala, také velice inspirativní. A hrozně se těším, jak to dopadne. A myslím, že už zítra můžete očekávat velice kladnou recenzi. Dobře, možná nebude tak moc kladná, je dost možné, že budu trochu podrážděná, protože kvůli ní tady teď ve 3:01 ráno sedím na sedačce s nedopitým kafem na stolku a nedočtenou knížkou hned vedle sebe, únavou mi padají víčka, ale zároveň jsem do sebe před chvíli nalila slušnou dávku kofeinu, takže potom určitě neusnu, a navíc umírám zvědavostí, jak to skončí.
Další na knížce, co mě zaujalo už na první pohled, byla obálka (no ano, co jiného by člověka taky mohlo na první pohled u knížky zaujmout), obrázek uvidíte zítra (nebo spíš dneska) ráno na mém instagramu https://www.instagram.com/elli_knihomolka/, nebo si můžete počkat, až vyjde článek, kam fotku přidám taky. Zároveň určitě neodolám a vyfotím z knížky určité pasáže, které mě nadchly, zaujaly, nebo z nějakého důvodu hrozně rozesmály.
Uf, je 3:26 a já jsem konečně dokončila můj asi nejdelší článek v životě; čtenářská/spisovatelská část mojí duše má konečně klid. A já se jdu vrátit k tajemstvími opředenému Literárnímu spolku Laury Sněžné.

Osobní zázrak z nebes

Už je to delší doba, co jsem něco psala, mám za sebou přijímačky na střední (dostala jsem se), ukončení devítky (prolezla jsem), a hlavně hroznou spoustu knížek (hodně z nich několikrát). Z těch nových to u mě vyhrála určitě Koruna, závěrečný díl Selekce. Konec sice nedopadl podle mých představ a postava Eadlyn je mi docela nesympatická (no co, America je prostě America), ale jinak je knížka velice povedená a hlavně má tu nejhezčí obálku z celé série.
Další knížka, na kterou bych chtěla upozornit, je Podsvětí, kterou byste neměli číst, pokud bydlíte v Praze, jediný způsob, jak se dostat do školy/práce/knihkupectví, je metro, a máte strach ze tmy. U mě platí všechny z těchto tří věcí, takže pokaždé, když jedu metrem (min. 2x denně), a zrovna nemám nos zabořený do knížky (snažím se, aby tahle situace nikdy nenastala, ale někdy se to prostě nepovede), paranoidně se rozhlížím po celém vagonu a okolních stěnách tunelu, jestli někde není něco podivného. Každopádně, určitě to stojí za přečtení, za delší dobu knížka od českého autora, co se opravdu povedla.

Jinak, je fajn postěžovat si s někým, kdo četl stejnou knížku jako vy, a taky je nespokojený s koncem. Já jsem včera našla na facebooku mojí budoucí spolužačku Annu, která je stejná knihomolka jako já, četly jsme stejné knížky a k tomu máme obě dvě blog o knížkách. A to už ani nezmiňuji lásku ke Kočičím kavárnám. Celé dopoledne jsme strávily chatováním o Selekci, Skleněném trůnu, Tygří sáze...A o spoustě dalších knížek. Shodly jsme se, že jsme se hledaly tak dlouho, až jsme se našly, a když jsme se potom našly i na instagramu a zjistily jsme, že obě máme blog o knížkách, Anna mi řekla, že jsem "její osobní zázrak z nebes". Proto ten nadpis článku, a také se tímto omlouvám za krádež slovního spojení, na které jsem nepřišla sama. V pondělí se máme potkat na naší nové škole na burze učebnic, takže počítám s tím, že místo toho, abychom se soustředily na oficiální důvod naší návštěvy, celou dobu budeme mluvit o knížkách. Rozhodně sledujte naše instagramy https://www.instagram.com/elli_knihomolka/ a https://www.instagram.com/annainword/ a náš nový hashtag #setkanidvoubloggerekcobudouspoluzacky. A určitě navštivte její blog http://annakrat.blog.cz/. Včera mě zmínila v článku Euforie alkoholika, což mě hrozně potěšilo, pro bloggera neexistuje lepší pocit, než když se o něm někdo zmíní ve svém blogu. Možná jenom ten, když si s dotyčným bloggerem můžete celé hodiny psát o věcech, o kterých normálně jenom vedete jakýsi e-monolog.

Když už mluvíme o skvělých pocitech, zrovna sedím na balkoně, protože venku konečně přestalo být nedýchatelno, píšu článek, chatuju s mojí knihomolskou kámoškou a dívám se na přebaly těch nejkrásnějších knížek, které mám doma (ano, uhodli jste, je to galaxy přebal, konkrétně série Loď mezi hvězdami, a jsou tu kvůli fotce na instagram, protože jsou tak krásné, že je musím sdílet s celým světem). Taky jsem dneska lítala po Neoluxoru (stejně jako každý den před odpoledkou) a přečetla jsem skoro celou Tygrovu plavbu. Prostě super den, který hodlám zakončit, ano, koncem Tygrovy plavby a začátkem Tygrova osudu. Taky asi neodolám a budu celý večer projíždět internetové stránky Neoluxor, Knihy Dobrovský, Martinus.cz, MegaKnihy.cz a spoustu dalších, jestli náhodou někde nenajdu knížku Eragon, v češtině, s pevnou vazbou, a pokud možno aby mě to nestálo všechny peníze. Protože je přeci hrozně fajn, když vám táta přinese knížku, o které si myslí, že vám udělá radost, ale jejda, on je to 4. díl nějaké série, o které jste slyšeli asi dvakrát v životě (aha, co mi to asi ještě připomíná... -kdo četl starší články, pochopí). Momentálně to vypadá tak, že mám doma 2., 3., a 4. díl, a nemůžu si je přečíst, protože pořád nemám ten první. Já vím, že si to můžu přečíst v pdf verzi, nebo se podívat na film, ale tím by pro mě celá série ztratila kouzlo, takže si radši počkám.