Deníček gymnazisty III

Tak už je to zase tady. Při zkoumání chování lidí z naší třídy jsem zjistila, že postupem času se u nás nic nemění, takže mám další příklady ze všedního života tady v našem ústavu... Ovšem dnes jsem musela přidat i lidi z celé školy.
Mikuláš na Gyperneru
 Každý rok tu (jako asi na většině škol) probíhá Mikuláš. Spočívá to jednoduše v tom, že se čtvrťáci převléknou za čerty a anděly a chodí nás strašit.

• Druhá hodina, francouzština. Profesorka slyší hluk ve vedlejší třídě a je jí jasné, že za chvíli přijdou k nám, takže si říká sama pro sebe, že by bylo fajn kdyby přišli hned, aby pak byl zbytek hodiny klid. Jde se podívat na chodbu, chvíli tam s někým mluví, vrátí se a oznámí nám: ,,Ztratil se jim Mikuláš!"
• Když se Mikuláš konečně najde, všichni vrazí k nám do třídy a způsobí všeobecný zmatek když začnou běhat mezi námi a malují nám na obličeje. Čerti mezitím namátkou vyberou spolužáka M a protože je hodina francouzštiny, vyzkouší ho ze slovíček. Když neví, jak se řekne francouzsky ,pes', čerti ho zvednou ze židle a odvádí ho ze třídy. Zaslechneme jak mu říkají: ,,Neboj, neuděláme ti nic, co by se ti nelíbilo." (Vrátil se o 5 minut později s výrazem jako by trpěl posttraumatickou stresovou poruchou... Kdo ví, co se na té chodbě dělo)
• Pořád mezi námi chodí andělé, jeden z nich má dlouhé vlasy, bílou rtěnku a (nevím jak jinak to popsat) blažený výraz. Prochází mezi lavicemi, každému namaluje na čelo srdíčko bílou barvou a přeje mu, ať ho provází mír. Nakloním se ke spolužačce přede mnou a povídám jí, že ten anděl vypadá dost zhuleně. Naneštěstí mě dotyčný anděl zaslechne a poznamená: ,,Já jsem to slyšel!" A hádejte kdo je další člověk koho Mikuláš vyzkouší z matematiky?
• Když odejdou, profesorka si oddechne, že už jsou konečně pryč. O 10 minut později vtrhne do třídy jiná skupina čertů a andělů... Profesorka má výraz jako by je chtěla hnát pryč koštětem

• Takže když všichni skončíme kompletně pomalovaní, chci si vyfotit fotku na instagram, abych se pochlubila, jak to v našem ústavu vypadá při takových akcích. Spolužák tuhle mojí tendenci nesnáší, takže mi povídá, že jsem jako Narcis. Já mu odpovídám, že nejsem jako Narcis, že jsem Narcis. Ptá se mě, jestli vím, že se Narcis utopil. Naschvál jako provokaci mu na to řeknu, že si neumím představit lepší smrt než dívat se na vlastní odraz a pak se kvůli tomu utopit. Už mi na to nic neřekl

Informační technologie

• Máme si připravit prezentaci na libovolné téma, já už jsem prezentovala, takže (znovu) pomáhám spolužákovi D. Celé mu to upravím, zkrátím, celkově zlepším podle kritérií, která nám zadal profesor. Celé mi to trvá asi půl hodiny. U jednoho slidu se zarazím a řeknu mu, že jsem si jistá, že tohle jsem mu už opravovala minulý týden. Odpoví mi, že to není možné... Pak se zarazí, zkoumá složku v počítači, a řekne mi, že omylem otevřel jinou prezentaci a on už má tuhle (na které jsem pracovala minulý týden a nestihla jsem jí dokončit) hotovou, takže použije tu. Naštvala jsem se a vymazala jsem prezentaci na které jsem pracovala dnes a nechala jsem ho, ať si dělá co chce. O chvíli později šel prezentovat. A je zajímavé, že tam měl přesně ty chyby, které jsem mu já opravila a nad kterými mávnul rukou. Profesor ho poslal sednou si, ať to ještě zlepší, jinak mu to nebude hodnotit. Mám z toho velice škodolibou radost

Dění mimo hodiny

• Výše jmenovaný (no nebo spíš nejmenovaný) spolužák je shodou okolností můj kamarád... Ano, vím že se to nezdá. A zřejmě to ve třídě tak ani nevypadá, protože po měsíci školy mi spolužačka prozradila, že si všichni ze třídy myslí, že bychom se k sobě hodili. Takže typický případ dnešního názoru společnosti, že holka nemůže mít kamaráda, který by byl opravdu jenom kamarád. To by ještě bylo v pořádku, kdyby mi o další měsíc později ta samá spolužačka neřekla, že se ve třídě uzavírají sázky na to, za jak dlouho spolu budeme chodit...
• Takže když jsem jednou té spolužačce řekla, že s někým chodím, podívala se přes celou třídu právě na toho spolužáka, a zeptala se mě: ,,A vážně to není on?"
• Mimochodem jsme se na těch sázkách rozhodli vydělat velkou spoustu peněz

Deníček gymnazisty II

Myslela jsem si, že po odchodu ze základky se spousta věcí změní. Například inteligence nahlas pronášených výroků v hodině. Nestalo se tak. Ale díky tomu můžu ve škole i nadále padat smíchy na zem.
Čeština
Profesorka rozdává testy. Říká nám správné výsledky. ,,A na konec vám musím povědět některé perly, jež jsem ve vašich testech našla. 

• Asyndeton - zhrubění výrazu nebo události - například ,Dědeček chcípnul.' 
• Zjemnění výrazu nebo události - ,eutanázie.'

Biologie

• Profesor rozdává písemky. Ptá se nás, koho máme na češtinu. Odpovídáme, nevíme, kam tím míří. Říká nám: ,,Tak to je mi jí líto, ve vašich testech jsem narazil i na věci, jako je slovo ,bacil' s tvrdým y.

Halloween

Konec dne, profesorka češtiny předvádí, jak vypadá interview. Ptá se spolužáka:

• Profesorka: ,,A jaký kostým se vám nejvíce líbil?" Spolužák: ,,Asi hroznové víno." Profesorka: ,,Proč zrovna hroznové víno?" Spolužák: (samozřejmě si dělá srandu) ,,Nevím, tak nějak mi bylo sympatické." Profesorka: ,,Chcete tím říct, že se váš mozek podobá hroznovému vínu?"

Zeměpis

Ano, ze zeměpisu toho mám opravdu hodně, je to takový můj, ehm, očividně velice oblíbený předmět.

• Máme změnu v rozvrhu, já a spolužák o tom nevíme, takže ani jeden nemáme atlas, který bychom měli mít každou hodinu. Jiný spolužák nám půjčí Dětský ilustrovaný atlas, abychom měli alespoň něco. Profesorka si toho všimne, přijde k naší lavici, tak podezíravě se na nás podívá, a prohlásí: ,,Tak a už vím, kdo bude dnes zkoušený."
• Když já dostanu ze zkoušení za 1, na řadě je spolužák. Profesorka chce vědět, co za datum je 21.9., spolužák chvíli přemýšlí, a pak se zkusmo zeptá: ,,Zimní slunovrat?" Profesorka ho probodne pohledem a ptá se ho, jestli si myslí, že je v září zima. Spolužák se na chvíli zamyslí, a odpovídá: ,,No, jak se to vezme..." ,,My sice chápeme, že tohle září byla docela velká zima, ale nepleť si to s ročním obdobím."

Dějepis

Máme nejlepšího profesora na dějepis a ZSV, jaký kdy byl. Kdo ho zná, určitě chápe. Dnes jsme psali test. Dostaneme papíry, otočíme, čteme si první otázky, a začínáme se postupně všichni smát. Důvod?

• Otázka č.1 - Jaký materiál se používal v době bronzové?
• Otázka č.2 - Z čeho se skládá tato sloučenina mědi a cínu? Odpověď - _ _ _ + _ _ _
• Otázka č.3 - Podle jakého místa je pojmenována únětická kultura? Odpověď - _ _ _ _ _ _ _ u Prahy
• Otázka č.4 - Jaká byla typická nádoba pro slovanskou kulturu?
• Otázka č.5 - Nakresli koflík (který byl typickou nádobou pro slovanskou kulturu)

Ne, nedělám si srandu

Jiný test z dějepisu:

• Máme nakreslit (ne napsat!), jaké zvíře bylo ochočeno v eneolitu. Deset minut se hrozně vykresluju s vlkem, aby bylo doopravdy poznat, že je to vlk. Skončíme, odevzdáme test, a spolužačka vedle mě si začne stěžovat, že se jí ta hříva vůbec nepovedla. V duchu si říkám: ,,Jaká hříva proboha??" Nakonec vyjde najevo, že zvíře ochočené v eneolitu byl kůň. Vlk byl ochočen v neolitu, nebo kdy to sakra bylo. Radši nevědět.

ZSV

Hodiny Základů společenských věd bývají velice zábavné, podobně jako hodiny dějepisu. U nás ve škole o to víc, že se profesoři na humanitní a na přírodní vědy neustále navzájem popichují.

• Probíráme psychologii, mluvíme o Freudovi, o jeho objevu nevědomí. Profesor vede výklad: ,,Mezi projevy nevědomí patří sny, denní snění a přeřeky. Přeřeky jsou například když vám váš pan profesor třídní (učí biologii a chemii) bude povídat například o buňkách, a místo slova ,organismus' řekne ,orgasmus.' To pak budete vědět, že má problémy v posteli."

Biologie - laborky

• Zkoumáme preparát parenchymu listu, já a spolužačka si povídáme s třídním. Třídní mi říká, že moje známky z biologie se postupně zlepšují. Povídám mu, že mi to stejně nikdy moc nepůjde, jako většině lidí z naší třídy, vždyť ,proto jsme se přece hlásili na humanitní gymnázium, ne?' Třídní mi odpovídá, že on v prváku na střední taky nemohl nic z přírodních věd ani vidět. Teď učí biologii a chemii. A prý že ze mě taky může něco udělat, třeba bioložku. V tuhle chvíli dostávám takový záchvat smíchu, že za chvíli nemůžu ani popadnout dech. No jasný, bioložka. 

A na závěr mám takovou perličku od kamarádky, která chodí na jiné gymnázium.

Informační technologie

• Profesor dává písemku, před začátkem říká studentům: ,,A prosím vás, nepište mi tam slovo ,systém' s měkkým i, občas to v testech vídávám.

Kazím vám iluze o gymnáziích? V to doufám.

Kafe - pokus č.2

Přestože už jsem jeden článek o kávě psala, možná jste postřehli, že jsem tam vlastně o kávě skoro vůbec nepsala, takže, jak napovídá název článku, tohle je můj druhý pokus.
Nedovedu si svůj život bez kafe představit, hlavně ráno, když vypadám jako zombie, který právě vylezl z hrobu. Znáte Kávový klub? Je to jedna z mých oblíbených kaváren, navíc kousek od mojí školy; chodím tam moc ráda. Jedním z důvodů jsou i úžasné kelímky, ve kterých si kávu můžete odnést. No, ty samotné kelímky nejsou tak úžasné, spíš ty nápisy na nich. Můj nejoblíbenější je: ,Nemám problém s kofeinem, mám problém bez kofeinu.' Není to dokonalé? Dnes jsem s mámou (nedobrovolně) brzy ráno (asi v půl desáté) jela na Náplavku na farmářské trhy. Sluníčko svítilo, racci skřehotali, a já měla chuť zalézt zpátky do postele. Pak přišla záchrana. Kávový klub tam měl stánek! Takže samozřejmě hned letím dopřát si zaslouženou dávku kofeinu, a celý den se okamžitě zdá lepší. Vždyť svítí sluníčko, díky tomu je docela teplo, jsem u vody, která má díky slunečním paprskům nádhernou barvu, mám před sebou krásný výhled na Pražský hrad... Nádherný den. Připomíná mi to citát z knihy Všechny malé zázraky: ,,Nádherné je nádherné slovo, které by se mělo používat častěji." Naprosto souhlasím. Samozřejmě když mám takovou povznesenou náladu, je to dobré i pro moje okolí, vzhledem k tomu, že když mám jeden ze svých protivných dnů, snažím se, aby se i všichni ostatní cítili mizerně. Ale dneska je krásný den. Jeden z těch dnů, kdy mám opravdu radost ze života.
Páni, to kafe asi bylo hodně silné. Mám až neobvykle dobrou náladu a navíc mám tolik energie, že bych si šla klidně i zaběhat. A to běhání upřímně nenávidím. Co na to říct; kafe. Ano, láska mého života. I když, možná to nebude jenom tím. Skvělá byla dnešní hláška mojí mámy, ve chvíli, kdy jsem jí s nadšením vyprávěla, jak ,ten pán co nám prodával kytky byl hrozně milej'. ,,Fakt zbožňuju tyhle zamilovaný sluníčkáře, pro který je všechno krásný a úžasný." Jo, díky mami, bylo to fakt milý.
Nebo je taky super, když obejmete svojí mámu a dáte jí pusu na tvář, ona se na vás tak jako podezíravě podívá a zeptá se: ,,Kdo jsi a co jsi udělala s mojí dcerou?" Jo, takhle nějak to vypadá když mám jeden ze svých dobrých dnů.
Ale jinak, miluju tyhle krásný dny, tohle bylo úžasně strávený dopoledne, odpoledne ještě plánuju jít na procházku na Vyšehrad, protože nutně potřebuju využít toho, že je zase sluníčko. Jsem letní člověk, takže bych od října nejradši ulehla do zimního spánku a vstala až v březnu, kdy zase začíná být hezky. Dny jako je ten dnešní jsou ta světlá výjimka, kdy jsem ráda, že nejsem například medvěd a jsem v těchto měsících vzhůru.
A asi bych tuhle radost nepociťovala, kdyby nebylo kafe.
Samozřejmě že jsem svojí skvělou náladu musela sdílet se světem, proto jsem na instagram dala fotku s mojí kávou a výhledem na Pražský hrad. Jestli mě nesledujete na instagramu, přidávám tu fotku ještě sem. Mějte nádherný den!

To už jsou zase Vánoce?

Zdá se mi to, nebo Vánoce začínají rok od roku dřív? No dobře, nemyslím Vánoce jako takové, spíš vánoční marketing. Znáte tu situaci, jak nic netušíce jdete na začátku listopadu do obchoďáku nakoupit třeba máslo (protože je zrovna ve slevě, honem!), a najednou skoro narazíte do vánočního stromku? Já už teď ano (do toho stromku jsem doopravdy nenarazila, ale bylo to těsné).
Vánoce se pro mě v posledních letech staly dalším z hrozně komerčních svátků (jako například Valentýn), při kterých jde jenom o to, nacpat majitelům obchodů kapsy penězi. Možná se to neděje jenom posledních pár let, ale jako dítě to prostě nevnímáte. Jako dítě nevnímáte všechnu tu nehoráznou propagaci všeho možného, jenom se díváte na všechny ty reklamy a nadšeně křičíte: ,,Jé hele, to musím mít!"
Ehm, ne, nedělám to i teď...
Každým rokem mám z Vánoc menší a menší radost. Je možné, že se to stává všem, jedním z důvodů může být i ta nespravedlnost, že čím jste starší, tím méně dárků dostáváte. Ale určitě za tím stojí i skutečnost, že jste na ten jeden den (resp. večer) upozorňováni už od začátku listopadu. Ze strany jednoho nejmenovaného obchodu už dokonce od poloviny října (když byste čekali spíš výzdobu na Halloween). A všude vám víceméně podstrkují, že čím dražší dárky pořídíte, tím větší z nich budou mít obdarovaní radost. Nezapomněli jsme na původní smysl Vánoc? Dobře, myslím že na narození Ježíška už všichni kromě dětí kašlou (vlastně i děti, pro ty jsou Vánoce taky jenom o dárcích), ale mám na mysli ten smysl Vánoc, že se všichni z rodiny sejdou na jednom místě, připomenou si, že se mají rádi, a dělají jeden druhému radost, alespoň ten jeden den v roce. To jak Vánoce vypadají dnes, zběsilé shánění dárků, utrácení hromady peněz, vymyvání mozků neustálým přehráváním koled, návaly lidí v obchoďácích, všichni naštvaní, protože jsou všude takové fronty, protože je kdeco vyprodané... Máte po tom všem chuť někomu přát ,Veselé Vánoce?' Já teda ne. Občas mám spíš chuť konvertovat k judaismu, abych se toho všeho nemusela účastnit.
Chtěla bych zažít ty opravdové, původní Vánoce, jako se slavily třeba před 50 lety. Lidé toho sice tenkrát neměli moc, ale o to více si vážili toho, co měli. Rodinu. Přátele. Lásku. Dalo by se říct, že na tom tehdy byli lépe, než my dnes. Sháníme spousty drahých dárků pro lidi, které třeba ani nemáme rádi, snažíme se zavděčit, nebo si nějak pomoct při postupu v kariéře. Dáváme dárky příbuzným, které celý rok nevidíme, aby se neurazili že jsme třeba zapomněli. Strávíme několik týdnů (ne-li měsíců) přemýšlením, co komu koupit. Jenom kvůli tomu, že nás obchodní řetězce každý rok už dva měsíce předem zasypávají umělým sněhem a cpou nám do hlavy ohrané vánoční koledy.
Já mám na tento rok samozřejmě vymyšlenou strategii (ne tu, že budu už od října šetřit na dárky jako každý rok, nikdy se mi to nepovede). Budu se vyhýbat všem obchodům a veškeré dárky nakoupím přes internet. A jako zarytá knihomolka zastávám názor, že nic nemůže udělat takovou radost, jako dobrá knížka. Proto plánuju všem nějakou koupit. Stačí se jenom trefit do žánru obdarovávaného a je to v suchu. A když už se netrefíte, nikdo vám do očí neřekne, že se mu ten dárek nelíbí, takže to jinak moc řešit nebudu. Když o tom tak přemýšlím, nejjednodušší to máte jako dítě. Pravděpodobně jako jediným dáváte dárky svým rodičům (popř. sourozencům), a ty nemůžete zklamat dárkem, který jim dáte. Jste přeci malé dítě a oni vás milují, budou mít radost ze všeho, co jim dáte. Achjo, chci být zase dítě.
No nic, užijte si lítání po obchodech, a ,,Veselé Vánoce."

Kafe

Protože o tom, jak potřebuju kafe, píšu v každém druhém článku. Protože kafe je láska mého života.
Zaslouží si vlastní článek.
Zrovna teď máme ve škole projektový týden. Jsem v projektu s názvem Praha - ráj železničních cestovatelů. Čekali byste, že budeme jezdit vlakem po Praze. Omyl. Nejdelší cesta vlakem, jakou jsme absolvovali, trvala 10 minut. Jinak jsme se v podstatě procházeli po lese. Bylo to super hlavně včera, když bylo asi 5 stupňů nad nulou, pršelo, a my jsme jeli na výlet do Prokopského údolí. Chození v těchto podmínkách, když navíc každé dvě minuty uklouznete po blátě, rozhodně doporučuji. Ale být v téhle projektové skupině má i výhody. Když profesor řekne, že budeme mít rozchod v 1, máme rozchod v 10 a můžeme jít domů. Když řekne, že budeme mít rozchod v půl třetí, máme rozchod ve 12 a můžeme jít domů. A když vám řekne, že máte přijít do školy v 10 a vy přijdete ve čtvrt na dvanáct, nikomu to nevadí.
Teď (v 11:39) jsem už celých 26 minut ve škole. Jo, vstávání ve čtvrtek v 10 hodin dopoledne by mělo být povinné.
Na druhou stranu, když nedokáu přijít včas do školy ani na jedenáctou, už je něco vážně špatně. O tom se ještě někdy musím rozepsat.
Aspoň, že tady v podstatě nic neděláme - to se asi dá uhodnout podle toho, že píšu tenhle článek. Dnes jsme měli na programu dělání prezentace o tom, jak a kam jsme cestovali. Když jsem přišla do školy, ta prezentace už byla hotová. Určité výhody to chození pozdě má.
A protože když jsem vcházela do školy, bylo mi jasné, že nemusím vůbec pospíchat, protože tenhle projektový týden je nutné jedině stihnout vlak, tak jsem si šla ještě koupit kafe. Nemůžu nemilovat školu, která má automat na kávu. A protože jsem mrcha, přidávám na instastories fotku s tím, jak píšu na blog, s kafem v ruce. Ukřižujte mě za to.
Taky už bych mohla tenhle článek konečně dopsat, místo kontrolování instagramu (nic se tam neděje, asi se všichni učí) nebo messengeru (nikdo se o mě nezajímá). A potřebuju další dávku kofeinu, jinak až do večera nepřežiju. Tady ve škole končíme asi ve 2 (no, uvidíme, jestli to bude jako v předchozí dny, za chvíli půjdeme domů). Odpoledne jdu na trénink. Pro ty, co mě znají - opravdu jdu na trénink. Možná tam nedorazím úplně včas, ale rozhodně se tam ukážu (abych mohla aspoň předstírat, že trénuju).
Už to ukončím, skončili jsme a jdeme domů. Je 12:18. Strávila jsem tady 65 minut. A teď jdu ještě domů spát. Dobrou noc a užijte si to ve škole.

Miluju prince Ládíka

Jeden den před Humbookem
Už zítra se jde na Humbook!
Ano, moje první myšlenka dne. A to už něco znamená, protože moje první myšlenka bývá: ,,Kafe!"
Vážně, ráno jsem schopná bez velké dávky kofeinu umřít. Což pro mě není dobré, vzhledem k tomu, že vstávám přibližně 5 minut před odchodem do školy (mimochodem, mít začátek vyučování v 7:45 je vražda).
Takže zítra, konečně. O Humbooku jsem se dozvěděla někdy začátkem tohoto roku, potom v květnu jsem poznala Annu, mojí knihomolskou kamarádku/teď už i spolužačku, která mi řekla že na Humbook půjde taky. Byla jsem samozřejmě šíleně nadšená a začalo období ,Hrozně chci aby už bylo desátého října'.
Koncem srpna odstartoval prodej lístků, a období ,,Sakra, určitě si je nestihnu koupit včas a na Humbook nepůjdu," což se nakonec naštěstí nestalo (no jo, to by jeden neřekl).
Ale málem. Jak už jsem několikrát zmiňovala, jsem člověk prakticky většinu času bez peněz, a navíc bez platební karty. Co to pro mě znamenalo:
 1. Doufání v zázrak v podobě opožděného dárku k narozeninám           (které byly 6 dnů před začátkem prodeje lístků)
 2. Zoufalé shánění peněz (divím se že jsem neusoudila, že se               obejdu bez tak nepotřebného orgánu, jako jsou ledviny, a                 nenabídla jsem je na prodej (abyste rozuměli, já na ten                     Humbook opravdu chtěla)
 3. Když nevyšel bod 1, zkoumání jestli nejsou nějaké soutěže o           lístky
 4. ,,Mami, víš jak moc tě mám ráda?"
6.10.
Pokus č. 4 nakonec opravdu vyšel. Dostala jsem lístek jako předčasný dárek k svátku (který jsem měla včera). Vypadalo to přibližně tak, že jsem každý den kontrolovala, kolik VIP lístků ještě zbývá, a každý den jsem prosila mojí drahou maminku, ať už ten lístek koupí, protože ,,Už je tam jenom 31 lístků, to bude za chvíli vyprodaný!" Jeden den jsem se dívala na stránky, a zděsila jsem se: posledních 5 lístků!
V panice jsem mamince volala, samozřejmě mi to nebrala, takže jsem to zkoušela ještě asi desetkrát. Můj neúspěch byl následován pobíháním po bytě a vymýšlením krizových plánů. A když potom maminka dorazila domů, vyhrkla jsem na ní, že ten lístek opravdu musí koupit. Úplně v klidu vzala do ruky tašku a naprosto suverénně z ní vytáhla vytištěný lístek na Humbook. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám úlevou brečet nebo se smát.
Později večer: poslední kontrola počtu lístků na stránkách a - hele! Ty VIP už jsou pryč!
Takže jsem úplně netypicky měla opravdu štěstí.
Humbook
Dáme si s kamarádkami sraz na Hlaváku, jedeme na Lihovar, dorazíme k MeetFactory - fronta. Po půl hodině čekání se dostaneme dovnitř, chceme si dát věci do šatny - fronta. Jdeme si ke stánku koupit knížky - fronta. V podstatě celý náš den se skládal ze stání v různých frontách. Stálo to za to? Rozhodně.

A znáte ten vtip o morčátku?
,,Včera jsme pohřbili morčátko."
,,Jéžiš, to je mi líto. A kdy umřelo?"
,,Myslím, že někdy dneska nad ránem."


Pobavilo? Tak to jsou knížky Ladislava Zibury přesně pro vás. Přiznávám, před Humbookem jsem o ,Princi Ládíkovi' (jak si nechává říkat) v životě neslyšela, ale taky nemůžu znát všechny autory na světě (ani tady u nás). Asi týden před Humbookem jsem si ho našla na facebooku a instagramu, a u jeho příspěvků jsem se tak smála, až mi tekly slzy. Řekla jsem si, že jestli je takhle vtipný na internetu, jeho knížky budou dokonalé. Když jsme tedy dorazily na Humbook, všechny čtyři jsme si koupily knížku od něj. Já jsem se rozhodla pro Pěšky mezi buddhisty a komunisty. Ráda bych to udělala stejně, jako v článku o Literárním spolku Laury Sněžné, a vypsala sem vtipné pasáže, ale to bych musela přepsat celou knížku, takže vám jenom můžu z celého srdce doporučit, abyste si ji přečetli sami. Já sama mám určitě v plánu pořídit si i 40 dní pěšky do Jeruzaléma, a, až na konci listopadu vyjde, Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii.
Samozřejmě jsme na Humbooku dorazily i na jeho přednášku. Málem jsme tam smíchy padaly ze židlí. A mám od něj podepsanou knížku (ne z oficiální autogramiády jako normální lidé, ale zastihla jsem ho když odcházel z toalety, zeptala jsem se ho, jestli se mi podepíše, a on kupodivu souhlasil. Originální, ne?).

Navíc si ze mě kamarádky začaly dělat srandu, když Princ Ládík začal na přednášce mluvit o tom, že si hledá manželku. Nechápu. Vždyť jsem o něm jenom celý den mluvila a všude rozhlašovala, že je úžasný a že ho miluju. To je tak nehorázné.

Školní noviny

Nebyla bych to já, kdybych se hned první týden na nové škole nezapojila (jako největší šprtka) do školních záležitostí. Například školní parlament. Nebo, jak napovídá název článku, školní noviny. Parlament je naprosto super, jsou tam fajn lidi (...a byla jsem tam jednou), takže v pohodě. Ale noviny jsou vážně kapitola sama pro sebe.
Nejdřív se dozvídáme, že vloni vyšlo celé jedno číslo. Další informace: tento rok se pokusíme vydat tři čísla.
Další informace, asi o měsíc později (poté, co jsem týden chyběla a jednu schůzku vynechala): ,,No, všichni byste už měli mít vybrané téma (Cože?! O žádným tématu jsem doteď neslyšela!). A za dva týdnu bude uzávěrka, takže do té doby byste mi všichni měli poslat článek na formát A4 (no to už nemyslíte vážně)."
Naštěstí byla založena skupina na facebooku, kam jsme se všichni přidali a já si konečně mohla vybrat téma. Když jsem se k tomu dostala, samozřejmě bylo to nejlepší už rozebrané, takže jsem si vzala jediné téma, u kterého jsem z názvu pochopila, o co jde -olympiáda. Říkala jsem si: ,,Olympiáda? Easy, to zvládnu i z hlavy." Pak mi došlo, že asi nemyslí tu letní olympiádu 2016, ale spíš tu zimní 2018. ,,A sakra." Další uvažování: ,,Tak, copak vím o zimní olympiádě 2018?" (*Teď si představte tu scénu ze Simpsonových, jak Homerovi v hlavě hraje opička na činely - a takhle nějak to vypadalo u mě.) 
,,Noo... Není to náhodou v Severní Koreji? Vždyť nějaký sportovci protestovali proti tomu, aby se tam konala, ne?"
Jdu na internet, vyhledávám, a najednou mám chuť jít se oběsit na šňůře od zeměpisné mapy. ,,Pchjongčchang, Jižní Korea. Tak o tom se nesmí nikdo dozvědět, že jsem si to popletla (jo, a o pár dní později to opravdu píšu na blog)."
Mimochodem, uzávěrka byla v úterý 24.10. (dneska) a já, chronický nestíhač a lenoch, co si všechno odkládá na poslední chvíli, jsem začala psát 21.10.
V tu chvíli jsem byla u táty, který nemá doma wifi, tak jsem si říkala, že on mi určitě poradí a vychrlí na mě tolik informací, že to tam ani nebudu moct všechno dát. Omyl. Ptala jsem se ho, co ví o nadcházející olympiádě, on zavrtěl hlavou, odpověděl mi, že ví jenom to, že bude v Jižní Koreji (,,Jo, to už vím teď taky.") a zeptal se mě, proč se nepodívám na internet. Díky za pomoc, tati.
Takže neděle. Když jsem se vracela od táty, musela jsem doma uklízet (což zabralo hodně času), spát (což zabralo ještě víc času), ale světe div se, nakonec jsem se dostala i k tomu článku. Sice jsem po chvíli tak nějak odběhla na Youtube (někdo možná viděl na mých instastories), ale základ už tam byl. Takže to dopadlo jako vždycky - uzávěrka v úterý, do té doby musíme ty články poslat; já ještě ve 23:50 přepisuju poslední větu a posílám emailem do mámina notebooku (protože ve svém pořád ještě nemám Word, takže píšu do poznámek), a těsně před půlnocí konečně posílám své veledílo šéfredaktorce. (Jestli jste teď čekali, že napíšu něco jako že jsem to poslala na špatnou adresu, nebo tak něco, musím vás zklamat - i když přiznávám, že jsem sama očekávala něco podobného.)
Taky jsem se (sama a dobrovolně) rozhodla, že budu u ostatních článků pomáhat s korekturou (proč se proboha sama a dobrovolně takhle trestám??), takže mi držte palce.
A myslím, že u dalších dvou vydání budu mít stejné problémy... Které si, jako vždy, způsobuju jenom a pouze svou vlastní leností a neschopností.

O 10 minut později
Miluju reakci mojí kamarádky. Napíšu jí, že vyšel nový článek. O dvě minuty později:
To je výborný
Chci jí poděkovat. O pár vteřin později další zpráva:
Prej Severní Korea
Píšu jí, že já a zeměpis vážně nejsme dobrý kámoši. Odpověď:
A jako hlavní sport jízda na Kim Čong Unoviㅋㅋ
*Tady už padám smíchy na zem...

Deníček gymnazisty

,,Gymnazisté jsou elita národa," pronáší jednoho dne profesorka češtiny. Chvíle ticha. Podíváme se po sobě. Výbuch smíchu.
Ano, hlavně naše třída je vyloženě elitní.
Deníček gymnazisty nebude úplně o knížkách, jak se asi dalo pochopit, nýbrž se tu s vámi chci podělit o pár výroků lidí od nás ze třídy, které mě upřímně pobavily. A jestli budeme pokračovat v podobném duchu, mohla by se z toho stát pravidelná záležitost. Tenhle článek samozřejmě nemyslím jako urážku, jenom mám pocit, že některé perličky stojí za to zaznamenat. Navíc je možné, že si to přečte moje spolužačka Anna, která některé spolužáky může poznat, a já rozhodně nestojím o konflikty.
Seznamování

• První den školy si sednu do lavice se spolužačkou M. Otočíme se za sebe, kde sedí spolužák o němž víme, že se křestním jménem jmenuje X. Spolužačka se ho ptá na jeho příjmení. Odpovídá: ,,Zscauer" (vyslovuje ,čauer´). Chvíli je zaražené ticho. Načež spolužačka hlasitě vykřikne: ,,Čáu!" ... Obě dvě spadneme smíchy ze židlí.

Fotbal

• Spolužačka M obrací bránu na stranu, aby bylo těžší dát gól. Během toho, co jí pohybuje, spolužák M se do ní díky tomu pohybu strefuje. Spolužačka vzteky kope do brány.
• Spolužačka V očividně nechápe rozdíl mezi fotbalem a volejbalem, jelikož při samém začátku fotbalového zápasu s míčem zasmečuje.
• Spolužák O chytá míč do ruky, je mu řečeno, že chytat míč do ruky se nesmí. Načež chytá spolužáka M za nohu a trhá s ní. Spolužák M se svalí na zem a spolužák O se zmocňuje míče a odbíhá s ním pryč.

Dějepis

• Probíráme vývoj člověka. Začínáme od konce, homo sapiens sapiens. Postupujeme dál k Homo sapiens a Homo erectus. Profesor se ptá, co následuje. Ve třídě je absolutní ticho. Já, úplně zmatená, vykřiknu: ,,Homo sapiens!" Moje jediné štěstí je, že to všichni vzali jako vtip.

Zeměpis

• Profesorka se ptá, jaké země mají více časových pásem. Ozývá se ,,Rusko," ,,USA," a spolužák P najednou vykřikne: ,,Afrika!"
•  A moje perlička na závěr. Počítáme příklady s místním časem. Máme určit, kolik hodin je v Gibraltaru, když v Jindřichově Hradci právě odbilo poledne (mimochodem, poledne odbíjí zrovna teď tady; takové tématické). Dopočítáme, koukám se kolem sebe, všichni mají jiný výsledek než já. Uvažuju nad tím, kde je chyba. Začneme příklad řešit na tabuli, říkám si, co je to za kraviny, vždyť oni to mají špatně. Hned potom mi to dojde - spletla jsem si Gibraltarský průliv s kanálem La Manche.

Pokaždé, když se stane něco podobného, nezbývá než smát se, kroutit hlavou, a říkat si: ,,No jo, gympl."

#rannímyšlenky

Ano, myslím to vážně. Doopravdy ráno přemýšlím (občas). Dneska jsem se docela zamyslela v metru. Takhle nějak to vypadalo:
Myslím že cesty metrem/autobusem/tramvají bych bez knížek nevydržela. Jenom cesta do školy metrem mi zabere 24 minut, kdybych měla celou dobu jenom čumět do blba jako ostatní, hráblo by mi z toho. Takže když mě udivíte v metru, jsou čtyři možnosti.
1) Mám knížku a sluchátka. Ideální. Můžu si číst a sluchátka redukují okolní hluk. Navíc nemusím vnímat lidi okolo sebe.
2) Mám knížku. Pravděpodobně se mi vybil mobil, takže si jenom čtu. Svoje okolí víceméně úspěšně ignoruji.
3) Mám sluchátka. Nejspíš jsem zapomněla/dočetla knížku. Ještě se to dá přežít.
4)Nemám knížku ani sluchátka. Asi si právě v tu chvíli nadávám jak jsem blbá, že jsem bez knížky i bez sluchátek najednou.
Když nastane čtvrtá situace (hrůza pomyslet), snažím se nebýt jako ostatní typičtí češi a celou dobu jízdy nezírat kolem sebe po mých spolucestujících a neodsuzovat je pouhým pohledem. Často se mi totiž stává, že na mě lidi na mě koukají (v případě že nemám knížku a všimnu si toho). Tenhle článek jsem psala právě ráno v metru (no jo, hledám inspiraci všude kolem sebe); cituji: Zrovna teď tohle píšu do poznámkového bloku (a jako většina ostatních věcí mě i psaní do bloku přestane bavit - viz článek Jsem zpátky) a pokaždé když se zvednu od psaní, nejméně 10 lidí na mě upírá upřený pohled. To je tak zábavný sledovat jak píšu? Lidi, proč radši nesledujete toho chlapa, co je vysokej přes dva metry a musí se sklánět, aby se nepraštil do stropu vagonu? Mám úplnou chuť to zakřičet nahlas, ale to bych tomu týpkovi neudělala. Už takhle to má asi v životě těžký... I když... Dosáhne i na ty nejvyšší regály v knihkupectví, takže ta výška má určitě i svoje výhody.
Ale to už jsem trochu odbočila. Když zrovna nemám knížku a mám sluchátka (opravdu zajímavý pohled, pořád ty samé kabely, rozhodně doporučuji), snažím se nevnímat, že okolo mě jsou další lidé. Narozdíl od těch dalších lidí.
A když nemám knížku ani sluchátka (kromě toho že nadávám sama sobě), doopravdy se dívám po ostatních. Ano, to zírání způsobuje nuda.
Spousta lidí si v metru čte. Asi chtějí zabránit nudě a tím i čumění po ostatních. Když už totiž nemají knížku, čtou si noviny. Mně osobně deník Metro nepřipadá nijak zvlášť zajímavý, ale když nic jiného nemám, může se hodit (minimálně na dělání si srandy z Brňáků: Největší ironie? Deník Metro v Brně. *následuje výbuch smíchu Pražáků a výbuch vzteky Brňáků - mimochodem se omlouvám všem lidem z Brna, které by toto eventuálně mohlo urazit).
Zde citace končí. V tu chvíli jsem musela vystoupit z metra a utéct od podezřívavých pohledů lidí co seděli kolem mě. Naštěstí.

Smutné knížky

Jak jsem slibovala v minulém článku, tady je vysvětlení, proč pořád čtu tak smutné knížky. Sama si tím nejsem úplně stoprocentně jistá, takže se pojďme podívat na několik teorií.
Teorie č.1 - Jsem masochista. Tahle možnost se objevila už při psaní minulého článku. Protože je to opravdu možné. Vím, jak mě smutné knížky ničí, vím, které knížky jsou smutné, a přesto je čtu. Asi trpím nějakou psychickou poruchou. A tady se nám nabízí právě masochismus. Ale není to úplně ideální řešení, takže se jdeme posunout dál.
Teorie č.2 - Když čtu, jak lidé v těchto příbězích trpí, cítím se líp. Ošklivá možnost. Stejně ošklivá jako moje skrz naskrz prohnilá duše? Možná. Všichni máme nějaká období, kdy je nám mizerně. Proč si tedy nepřečíst knížku, kde je hlavním i vedlejším postavám daleko hůř? Necítím(e) se po přečtení líp? Protože by o mně tato teorie mohla vypovídat že jsem zlá, sobecká a absolutně bez empatie, přikláním se nejraději k číslu 3.
Teorie č.3 Tyhle knížky mě donutí něco cítit. A od toho knihy jsou, ne? Vysvětlím: Představte si například romantickou knížku s takovou jednodušší zápletkou. Samozřejmě s happyendem. Dočtete a říkáte si: To bylo hezké. A na knížku brzy zapomenete, protože je to jen jedna z dalšího milionu romantických knížek s jednoduchou zápletkou a happyendem. Když si vezmete smutnou knížku, zápletka může být i jednoduchá, happyend nakonec taky. Důležité je, že lidé tam jsou po většinu času z nějakého důvodu nešťastní. Možná vám to připomene něco z vašeho života. A z toho jste nešťastní i vy. Brečíte. Čtete si tu knížku znova. Uvažujete nad ní. Bravo. Ta knížka vás donutila cítit nějaké emoce, v tomto případě tedy nejspíš smutek, možná i vztek. Smutné knížky na vás často zapůsobí mnohem silněji, než ty veselé, romantické, se šťastným koncem. A zapamatujete si je. Určitě si vzpomenete lépe na knížku, která vás rozbrečela, než na tu, kterou jste si pouze přečetli a nic to s vámi neudělalo. Nijak vás to neovlivnilo.
Seznam mých nejoblíbenějších knížek se sestává z knížek, u kterých jsem nejvíc brečela.
Všechny malé zázraky
Léto na druhý pokus
Zlodějka knih
Tisíc polibků
A takhle bych mohla pokračovat dál. U těchto knížek jsem nešťastná, u veselých knížek nejsem šťastná. Nutí mě cítit emoce. Takže proto si myslím, že v mém případě je správná teorie č.3 (a taky proto že se mi nelíbí představa že jsem masochistka nebo mrcha). Proč čtete smutné knížky vy? Napište do komentářů.

Jsem zpátky

Ahoj, tak jsem zase tady. Překvapivě pořád naživu. Mysleli jste si že se vrátím? Já taky ne. Naštěstí mám jediné dva pravidelné čtenáře - mojí nejlepší kamarádku a mojí mámu (sakra, tohle jsem neměla přiznávat), takže si nemyslím že by moje dvouměsíční neaktivita někomu vadila.
A proč jsem tady ty dva měsíce nebyla? Tak zaprvé škola (jojo, vymlouvej se na školu, zrovna tobě na to někdo skočí Eli, nechtěj mě rozesmát), tréninky (*tady už se válím smíchy na podlaze*) a opravdu upřímně, moje neschopnost vydržet delší dobu u jedné věci. Mám tendenci se vždycky pro něco nadchnout, pořád o tom vykládat lidem okolo sebe, a pak se na to tak trochu vykašlat. Přestane mě to bavit a já se vrhnu na něco dalšího. Po dvou týdnech (s velkým štěstím po měsíci) se situace opakuje. Takže ano, přestalo mě bavit psát o knížkách. Ovšem s tím, že knížky jsou moji jediní kamarádi (hej, nedělej ze sebe chudinku, všichni víme že kecáš a jenom se pokoušíš to dělat zajímavější), to nutně muselo být jenom přechodné. Dřív jsem psala když jsem se třeba nudila a neměla jsem nic lepšího na práci (ne nečekala na mě nevyklizená myčka, ani hora domácích úkolů, ani trénink... Zatracená prokrastinace). Potom mi začalo připadat zbytečné psát na blog, když nevidím žádnou odezvu (7 návštěv u posledního článku? Sorry jako, zadarmo ani kuře nehrabe). No a tak jsem tak nějak skončila. Samozřejmě že se celý svět zhroutil, lidi brečeli a ze zoufalství ke mně lezli po kolenou, abych se vrátila na blog (a já až budu chtít spáchat sebevraždu, vylezu na vrchol svého ega a skočím dolů; umřu hladem), takže jsem se rozhodla poctít vás svou přítomností (hele, zas si tolik nevěř) a mám v plánu zase psát. Asi ne úplně pravidelně, ale vynasnažím se napsat alespoň jeden článek týdně. Podle toho, jak budu chytat ,spisovatelskou náladu'. Spisovatelská nálada je ten můj stav, kdy jsme schopná třeba ve 3 ráno otevřít notebook a napsat článek co by stačil na tři A4. Ten můj stav, kdy dokážu třeba i být vtipná... Ehm, tak nic.
Asi tady teď nebudu úplně vypisovat všechny knížky, co jsem za ty dva měsíce přečetla, to bych tady byla až do rána, a to se mi úplně nechce (v 6 vstávám do školy a večer mám taneční - nechci tam umřít... A navíc by mě máma zabila), takže vyberu několik knížek, které mě nějakým způsobem zasáhly nebo ovlivnily, a o kterých si myslím, že stojí za to si je přečíst.
Letní dny a noci. Mnou ironicky dočtené 4. září. Jak jinak. Když jsem tuhle knížku poprvé uviděla na instagramu, řekla jsem si: tu musím mít. Ano, tohle si říkám u všech knížek, ale tak co, občas to i vyjde. Potom jsme se znovu setkaly v knihkupectví Neoluxor, kde jsem se definitivně rozhodla, že spolu strávíme zbytek ... léta. 29.8. jsem se konečně dostala k další návštěvě knihkupectví a ke koupi. A jak to tak bývá, ty poslední dny prázdnin byly ty nejnabitější, takže jsem prázdninovou knížku dočetla na začátku školního roku. Neva. Příště to snad vyjde. Tahle kniha není jednolitý příběh; je to sbírka 12 povídek od známých autorů, sestavená Stephanie Perkinsovou. Všechny příběhy jsou o prázdninách (nee, vážně?) a o letní lásce. Nenáročné čtení, do červencového a srpnového vedra (ne, teď to nemyslím ironicky, občas přece vedro bylo) ideální. Stephanie Perkinsová sestavila i 12 zimních povídek od jiných autorů, takže i tu mám v plánu si pořídit. Už jenom kvůli tomu, že mi připadá nesprávné mít jenom jednu knihu ,ze série´.
Tisíc polibků. Knížka, o které se říká, že vám zlomí srdce a neobejdete se u ní bez krabičky kapesníků. Spoustu lidí jsem slyšela toto tvrzení popírat, prý že to je smutné, ale mohlo to být horší. Já osobně jako velká citlivka a beznadějný romantik (a pořádný masochista, nebo máte jiné vysvětlení proč pořád čtu tak smutné knížky?) se rozhodně přikláním k tvrzení č.1 - knížka, která vám zlomí srdce.
Všechny malé zázraky. To mi nezlomilo srdce. Roztříštilo ho to na milion malých kousků, které potom zadupalo do země. První knížka, která mnou takhle zamávala. Dostala mě. Prvních několik dní po dočtení jsem vůbec nebyla schopná číst. Pak jsem začala; Všechny malé zázraky, znovu od začátku. Potom ještě jednou. Následovalo vypisování určitých části na papírky a vylepování na zeď. Neuvěřitelně silný příběh, jakož i talent autorky Jennifer Niven (napsala také Tíhu vesmíru) se spojily do slovy nepopsatelné knížky.
Možná jednou. Poslední knížka, kterou jsem dočetla (včera v noci). Úžasná. Smutná. Deprimující. Srdcervoucí. Proč proboha pořád čtu knížky které mě takhle ničí? Vysvětlím v dalším článku.
Samozřejmě všech těch knížek bylo hodně, ale tyhle tři pro mě znamenají nejvíc. Ještě k tomu je skoro půl jedné a já už bych měla vážně jít spát. I když... Protože jsem dva měsíce nepsala (ano, všimli jsme si, říkala jsi to tady už asi desetkrát), možná bych toho měla využít a napsat další článek. Ten už každopádně dneska nedopíšu, ale vzhledem k tomu že vy to budete číst až další den, tak jestli tohle vůbec někdo udiví, nezapomeňte se podívat jestli jsem nebyla moc líná a vůbec jsem se k tomu článku dostala.

Eliška a Anička cestovatelky

Jak jsem psala v minulém článku, právě teď jsem na dovolené v Luhačovicích s kamarádkou Aničkou. Je to menší lázeňské městečko na jihu Moravy, asi hodinu cesty vlakem z Olomouce; mimochodem nechápu, proč jsme museli jet zrovna přes Olomouc, když to vypadá jako jedna z nejdelších cest. První tři dny bylo krásně, sluníčko, teplo. Netvrdím, že jsme neustále chodily na výlety do přírody, nebo tak, ale rozhodně jsme chodily ven. Mimochodem, mají tady výbornou pizzu.
Když se v sobotu zatáhlo a přišly bouřky a déšť, které přetrvávaly až do neděle, strávily jsme celé ty dva dny pod peřinou při sledování 13 reasons why. Tenhle seriál vidím už podruhé, a už se snad konečně dostanu k tomu, abych si koupila i knížku, kterou si doopravdy chci přečíst.
Když už mluvíme o čtení (ano, překvapivě, na knižním blogu), dnes dopoledne (potom, co se trochu vyjasnilo a oteplilo) jsme se po procházce lázeňskou promenádou rozhodly, že bychom si mohly odpoledne jít číst ven. A po cestě zpátky do hotelu jsme si shodou okolností všimly nádherného altánku obklopeného loukou a stromy (asi 300 metrů od hotelu). A bylo rozhodnuto. Tam půjdeme.
Takže teď tady vedle sebe sedíme, Anička si čte a já píšu blog. Samozřejmě mi nedošlo, že tady asi nebude wifi (což vážně není), takže to nemůžu psát rovnou na blog; taky mě nenapadlo, že si na novém notebooku musím koupit Word, aby fungoval. Takže to jako největší dement píšu do Poznámek.
Zato mám z této dobrodružné výpravy do altánku zajímavou historku. Notebook jsem si nevzala kvůli psaní článku, ale protože jsem chtěla mít nějakou dobrou fotku na instagram, jak ,píšu na blog'. Takže když jsme šly po louce směrem k altánku, jen tak, jako by se nechumelilo, jsem si lehla na trávu a otevřela notebook. Během těch 15 minut, co jsme to fotily, jsem si musela asi desetkrát lehnou jinak, abych byla proti sluníčku, aby za mnou nebylo dětské hřiště, aby tam byla vidět obloha (kterou potom stejně budu muset oříznout), aby ta fotka nebyla přesvětlená, a miliarda dalších věcí. Pak nastal problém, jak udělat, aby to vypadalo, že opravdu píšu (obrazovka naštěstí nebyla vidět, takže jsem nemusela běžet zpátky do hotelu na wifi, abych doopravdy psala na Blogger). Anička udělala sérii fotek, potom mi hodila mobil, abych se podívala jestli je to ok. Musely jsme to nafotit ještě jednou, protože jsem se zapomněla tvářit nějak normálně (a měla jsem tam druhou bradu).
A díky zákonu schválnosti a mojí špatné karmě na cestičce kolem té louky pořád chodili lidi ve věku 50+, kteří se na mě dívali, jako bych se zbláznila. No jasně, je přece úplně normální ležet v sukni a croptopu uprostřed louky na trávě a mít před sebou zapnutý notebook, zatímco mě někdo jiný fotí. Říkala jsem si, že za dobrou fotku na instagramu mi to stojí, dokud jsem neviděla, jak na nás zírají dvě starší dámy z našeho hotelu, které jsme 5 minut předtím zdravily na schodech. A v tu chvíli jsme ani nemohly vyfotit fotku a rychle utéct, protože slunce právě zastínil mráček, takže jsme čekaly až zase odpluje, aby ta fotka byla ,prozářená srpnovým sluncem'. V tu chvíli jsem vážně měla chuť se na to vykašlat.
Když už jsme se konečně sebraly a pokračovaly jsme do altánku, tak jsem poznamenala k  Aničce, že s tím batohem na zádech (který jsem měla kvůli notebooku) musím asi vypadat jako pošuk. Odpověděla mi, že spíš jako turista (čemuž se snažím celý život vyhnout). A potom už jsme si ze sebe dělaly srandu, že my dvě jsme jako typické české turistky. S batohem na zádech. Na Moravě. Už nám reálně chyběly jenom ledvinky kolem pasu a řízky s chlebem zabalené v alobalu.
A právě v tu chvíli mě napadlo celou naší dovolenou sepsat, stejně jako název tohoto článku, který je mimochodem taky náš hashtag - #eliškaaaničkacestovatelky. Určitě se na něj podívejte, najdete pod ním i moji ,,úžasnou" fotku na louce. A já už jdu odložit notebook (doufám, že tohle nezapomenu uložit) a znovu se vrhnu na Zlatý kompas (úžasný film a ještě úžasnější knížka), zatímco Anička dočítá Cílovou rovinku od Dicka Francise (z toho co mi povídala, hlavní postava musí být ten největší smolař v dějinách lidstva; kdybych chtěla všechny jeho příhody vypsat, seděla bych tady ještě dvě hodiny). A až skončí, začne číst Everything, everything.

O 2 hodiny později

Protože nebylo zas takové teplo, jak by se mohlo zdát, byly jsme po asi hodině a půl strávené v altánku úplně zmrzlé. Proto jsme se rozhodly že zajdeme na lázeňskou promenádu na dortík (mám úžasnou schopnost vyvolávat v lidech hroznou chuť na sladké). Poté, co jsem se odlepila od lavičky, vyrazily jsme do cukrárny, o které jsme věděly, že je nejblíž po cestě. A mají tam čokoládové dorty (pozn.au. - jsou nejlepší).
Jak už někdo z vás ví, jsem vesměs velice šikovná a talentovaná osoba, takže vás nemusí překvapit, že potom, co nám přinesli sachr se šlehačkou na vrchu, nešťastnou náhodou jsem natáhla ruku nad talířkem a otřela jsem si hodinky asi o polovinu té šlehačky. Páni...Super...
A jako by to nestačilo, když jsme došly k hotelu, začala jsem hledat klíče. Ještě předtím, když jsme odcházely, jsem Aničku poprosila, aby mi později připomněla, že jsem si je dala do postranní kapsy batohu - kdybych na to já zapomněla. Samozřejmě jsem na to nezapomněla (to se mi stává často, když někoho poprosím, aby mi připomenul něco, co se bojím, že zapomenu, tak to nezapomenu, a když si říkám, že na to prostě nemůžu zapomenou, tak zapomenu). Ale místo toho jsem je nemohla najít. Prohledávala jsem tu postranní kapsu, našla jsem tam 2 kapesníky, úhloměr (??), klubovou kartičku do cinestar (asi půl roku neplatnou), ale klíče nikde. Hrozně jsem se bála, že jsem je ztratila, protože bychom se nedostaly dovnitř; naštěstí nám potom majitelka hotelu otevřela hlavní vchod. A když jsme potom šly po schodech nahoru, hledala jsem ty ztracené klíče v dalších kapsách. Až když jsme došly ke dveřím našeho pokoje, hádejte kde jsem je našla..? Jo. V postranní kapse.
Asi si jdu do vany podřezat žíly (pardon, moje mysl je trochu poznamenána sledováním 13 reasons why).
A na instagramu se můžete podívat na mojí velice profesionální fotku, jak ležím v trávě a ,píšu článek'.

Všechno, úplně všechno

Jako spoustu YA bestsellerů, Všechno, úplně všechno (odteď radši budu používat původní název Everything, everything) jsem si chtěla přečíst už dlouho, hlavně kvůli doporučení mojí bloggerské kamarádky Anny a příslibu, že spolu rozhodně musíme jít do kina na filmovou verzi. Protože jsem však osoba 95% všeho času bez peněz, říkala jsem si, že jako většina výše zmíněných YA knížek zůstane tato navěky pohřbena v hlubinách mého wishlistu. Ale naštěstí pro mě jsem nedávno měla narozeniny. Očekávala jsem nějaké knížky, protože všichni, kdo mě znají, ví, že by to pro mě byl nejlepší dárek (a taky u toho nemusíte nijak důkladně uvažovat nad tím, co bych si chtěla přečíst, protože já si chci přečíst všechno), ale překvapení - ani jedna knížka.
Potom mě zachránila kamarádka Anička (se kterou jsem právě teď na dovolené v Luhačovicích), která se mě zeptala, co bych si přála k narozeninám. Hned jako první mě napadlo právě Everything, everything. Hlavně kvůli tomu, že jsem se nedlouho předtím právě domlouvala s Annou, že na to půjdeme do kina.
No a když jsme nasedly do vlaku, směr Luhačovice, konečně jsem Everything, everything držela v rukou. Hned jsem začala číst, a kdybych nebyla nucena k té hrozné aktivitě, která se nazývá společenská konverzace, mohla jsem mít dočteno, ještě než jsme dorazily na místo. Vzhledem k tomu, že - cesta z Prahy do Luhačovic trvá 4 a půl hodiny, Everything, everything má 290 stránek, velikost písmen je lvl. slon, a některé kapitoly jsou asi na čtvrtinu stránky - rozhodně by pro mě nebyl problém to stihnout.
No ale co, dočetla jsem to večer.
Moje první reakce: *tisknu si knihu k sobě. *říkám Aničce - ,,Bylo to krásný. A smutný." *brečím. *píšu Anně. *víc brečím.
Jak jsem o sobě nedávno sama poznamenala - ,,Jsem ten nejcitlivější člověk, co znám..."
A myslím že následující screenshoty mluví za vše...

Lenost

Když říkám slovo lenost v souvislosti s knížkami, vždy tím myslím takový ten druh lenosti, kdy jediné co se vám chce dělat, je lehnout si do vyhřáté postele s oblíbenou knížkou a hrnkem horkého čaje/kafe/kakaa (nehodící se škrtněte), pořádně se zachumlat do peřiny, ze která by mi koukala jenom část hlavy (konkrétně oči - na čtení, a nos - na dýchání) a jedna ruka na otáčení stránek (tenhle problém s nutností otáčet stránky se snažím vyřešit už dlouho, protože když je zima, vždycky mi od té ruky namrzne celé tělo, což je přesně to, čemu se zalezením do postele snažím vyhnout) a začíst se na zbytek dne.

Tahle lenost na mě přijde většinou s příchodem podzimu a prvních studených dní. Není lepší pocit, než nacházet se v oné výše zmíněné vyhřáté posteli, když víte, že je venku zima, ve které se nedá existovat. No ano, jsem letní člověk, od začátku listopadu do konce března vypínám normálně běžící systémy a funguji na automatický režim - než zase začne být teplo. Zima je pro mě utrpení, které se snažím přežít v co nejlepším stavu nechozením ven a čtením.

Proto bylo pro mě největším překvapením zjištění, že na mě přišla lenost. Ano, teď, v srpnu. V měsíci, kdy má být stejně jako v červenci největší teplo z celého roku a já si mám číst vždycky někde venku. Jenomže s tímhle počasím (zataženo s občasnými přeháňkami) a denními teplotami (dvanáctého srpna 13°C-20°C) se přestávám divit, že se moje tělo přepnulo do režimu ,podzim' a já si chci jít číst do tepla. Ostatně celé prázdniny je zvláštní počasí. Jsem na soustředění - zima a prší. Jsem týden doma - teplo a obloha bez mráčku. Jedu na závody - bouřky. Tohle je prostě zákon schválnosti, a něco u mě naprosto typického.

Takže mě omluvte, jdu si pro peřinu a knížku Bez dcerky neodejdu. Mimochodem, je to naprosto neuvěřitelná knížka, o ženě, která se provdá za Íránce, má s ním dítě, a on ji jednoho dne přemluví, aby se s ním vydala navštívit jeho rodinu v Íránu. Když tam ovšem dorazí, Moody (manžel, toto jméno je zkratka z příjmení Mahmoody) jim sebere pasy a všechny doklady, čímž je uvězní v zemi, kde vládne patriarchismus, kde je muž pán a ženy jsou pouhé otrokyně bez jakýchkoliv práv, se kterými si může dělat co chce. V zemi, kde vás mohou zavřít za to, že vám zpod čádoru kouká pramínek vlasů, nemáte správně zavázané rúsarí, nebo nenosíte manto (a to prosím ve 40°C). Betty (američanka - mimochodem v době, kdy v Íránu panovala otevřená nenávist vůči Americe) musí vymyslet způsob, jak se i s Mahtob (dcerou,) dostat zpět do Ameriky. Ona sama by se mohla dostat domů celkem bez problému - v případě rozvodu nebo Moodyho úmrtí, jenomže v obou případech by Mahtob dostali do péče příbuzní z manželovy strany, což znamená, že by zůstala v Íránu. A jak už napovídá název knížky, Betty tohle nehodlá dopustit.

Je naprosto neuvěřitelné, že je tahle knížka napsaná podle skutečné události. Napsala ji Betty Mahmoodyová poté, co strávila několik let uvězněná v Teheránu a několik týdnů na útěku přes turecké hranice. Další věc, díky které se k příběhu už poněkolikáté ráda vracím, je popis kultury naprosto odlišné od té naší. Když jsem četla o tamním způsobu života, zákonech, pravidlech a naprosto neuvěřitelné nerovnoprávnosti, stokrát jsem si opakovala, jak jsem šťastná, že žiju v Evropě. Není to nic proti Íránu, ani jiným zemím, které jsou kulturně odlišné, ale žít tam by bylo pro mě (a myslím že nejenom pro mě) naprosto nepředstavitelné.

10/10 a určitě stojí za přečtení.

Literární spolek Laury Sněžné

Takže po tom, co jsem v půl čtvrté ráno dopsala předchozí článek, chtěla jsem už jít spát. Lehla jsem si do postele, zavřela oči a najednou mi to došlo. Neusnu, dokud tu knížku nedočtu. Takže jsem zase vstala, za cvrlikání ptáčků jsem šla na balkon a ve světle nadcházejícího rozbřesku jsem započala četbu posledních kapitol knížky, která má neuvěřitelnou vlastnost, a tou je bránit vám usnout.
Skončila jsem v 6 ráno, ve chvíli, kdy už se mi únavou opět úplně zavíraly oči, a spala jsem až do brzkého odpoledne. Za chvilku si půjdu hodit dalšího šlofíka, jen co tohle dopíšu.
A teď už k samotné knížce. Jak jsem psala v minulém článku (http://ellieknihomolka.blogspot.cz/2017/06/nocnimyslenky.html?m=0), je velice krásná a inspirativní.
Nacházíme se v poněkud neobvyklém prostředí malé vesničky Zaječín, ve které se ovšem narodilo deset z nejznámějších finských spisovatelů. A těmi jsou Laura Sněžná (autorka světoznámých dětských knížek ze série Potvůrkov) a děti (no, dříve to bývaly děti, během děje knížky jsou už dospělí) z jejího literárního spolku, které Laura sama vychovala tak, že se z nich stali úžasní spisovatelé. Našla je se spoluprácí ředitele místní školy, který jí odevzdával slohové práce dětí, u kterých se projevil jistý spisovatelský talent.

Ella Milanová (hlavní postava), učitelka, která se ve městě taktéž narodila, mi byla sympatická už od strany 12.

"Četla víc, než bylo zdrávo, stovky knížek za rok. Některé knihy přečetla dvakrát i vícekrát, než je odnesla vrátit.Už tehdy zastávala názor, že knížky jsou nejlepší, až když je člověk čte podruhé či potřetí."

Okamžitě jsem si zamilovala většinu z dalších hlavních postav, například spisovatele a člena literárního spolku Martina Zimotu.

"Martin Zimota nepatřil ke gurmánům a vybraným jazýčkům. Neměl rád čínskou kuchyni a nerad poslouchal řeči o té francouzské. Hnusily se mu ústřice, kaviár a komplikovaně připravené rybí pokrmy. Nikdy nepil k jídlu víno. Chtěl jíst jednoduché a prosté potraviny: čokoládu, zákusky, karbanátky, hranolky, makarony, čokoládový puding a salámy."

"Alkohol člověka přiměl přemýšlet o poznání chmurněji a hlouběji, byť nabízel také krátké chvilky zdánlivé úlevy. Spásu přinášelo jídlo."

Laura Sněžná, velice komplikovaná a tajemstvím opředená vedoucí spolku, mi přímo přirostla k srdci a nemohla jsem se dočkat, jaký osud ji potká na konci knížky. Celý příběh se totiž odvíjí od jedné podivné události. Ella otiskne svojí povídku do místních novin, načež se jí ozve ředitel základní školy, aby jí oznámil, že Lauru Sněžnou její povídka zaujala a nabídla jí čestné 10. místo ve spolku. Poté, co Ella přijme, Laura uspořádá ve svém domě večírek na její počest. Ale během večírku do domu vtrhne sněhová vánice (není to žádná metafora, odehrává se to v zimě a opravdu se otevřou okna a dovnitř vletí spousta sněhu), vyvolá zmatek a paniku, a ve chvíli kdy to přestane, lidé v domě zjistí, že Laura zmizela.

Tohle se samozřejmě stane hned na začátku a vy musíte čekat až do konce knížky, než zjistíte (nebo nezjistíte), co se stalo.

"Viděla v nás něco výjimečného. Ale jednou se vyjádřila zhruba ve smyslu, že děti - tedy kromě nás - jsou podle ní protivně hlučná, hloupá a bezduchá stvoření, ze kterých ji bolívá hlava."

Pochopitelně se celý příběh točí kolem knížek. Do Zaječínské knihovny byla jednou přinesena knížka ,přenašeč', infikovaná  ,knižním morem', vlivem kterého se v nakažených knížkách přeskupují písmenka. V pozdějších stádiích nákazy se mění celé odstavce a nakonec se z původního příběhu stane úplně jiný. Nikdo neví, proč se to děje, ale spisovatelka Ingrid Kočičková je odhodlaná sprovodit mor z povrchu knižního, takže nakažené knihy pálí. Ingrid Kočičková je další z řady velice sympatických postav.

",,Tohle je ten pravý život," říkával manžel, když spolu seděli obklopeni dětmi. Jednou Ingrid odpověděla: ,,Ty nečteš knihy." Svá slova mínila jako výčitku, krajní urážku. Pokusila se ho zesměšnit."

Jak jste si už asi všimli, jména byla přeložena do češtiny. Je to trochu zvláštní, ale přiznávám, že je takhle jednodušší si je zapamatovat a působí to na mě vcelku dobrým dojmem.

Dalšími prvky, jimiž mě knížka naprosto okouzlila, je například používání finské mytologie, nadpřirozené prvky ve zdánlivě normálním světě, velice detailní popisy třeba i jedné konkrétní vteřiny a hlavně: nahlédnutí do světa spisovatelů. V tomto ohledu mě knížka zbavila všech iluzí. Nevím, jestli to tak je i ve skutečném spisovatelském životě, ale zde panuje mezi autory bestsellerů nesnášenlivost a nevraživost; přestože se znají od útlého dětství, ani se nepozdraví, když se někde náhodou potkají. Vypadají  úplně posedlí jednou věcí, a tou je najít materiál pro své knížky, ať už je to vzhled nějaké postavy, nebo děj nějaké neobvyklé situace. A využívají vše, co se kolem nich děje, nevkročí do kavárny bez poznámkového bloku, do kterého si potom za nenápadného obhlížení okolních stolků vše zapisují.

Na závěr, příběh mě totálně pohltil, už na první stránce mě to vtáhlo do děje a nepustilo až do úplného konce. Dávám 10/10 a doporučení, abyste Literární spolek Laury Sněžné nečetli v noci, pokud máte strach z temných přízraků plížících se po ztemnělé zimní zahradě.

#nočnímyšlenky

Kde je vlastně nejlepší číst? A kdy?
Takovéhle otázky mě občas napadají, například když si konečně koupím nějakou knížku, kterou mám už neuvěřitelně dlouho ve svém wishlistu. Balíček přijde do obchodu, kam jsem si ho objednala, nesu ho domů a už po cestě strhávám obal. Dojdu domů, položím novou knížku s lesklou obálkou a tou nejkrásnější vůní na světě na stůl a najednou to přijde. Kde si jí mám přečíst? Úplně nejideálnější by bylo místo, které nějak souvisí s dějem knížky. Například Siréna, perfektní knížka k moři. Nebo Léto na druhý pokus, nedovedu si představit lepší místo, než dřevěné molo na břehu rozlehlého třpytivého jezera (a prosila bych s pěkným klukem po boku). Ale kdy se nám něco takového poštěstí?

Snažím se pokaždé si najít ideální místo, kde se budu moct pořádně soustředit, kde bude ticho a klid. Ne vždy se to podaří. V pokoji jsem dřív mívala červený sedací pytel, do kterého jsem se mohla na několik hodin pohodlně zabořit a věnovat se pouze knížce opřené o moje nohy. Stejně jako ze svých dětských knížek jsem ovšem vyrostla i z tohoto amorfního červeného kousku ráje. A přišel čas najít si něco nového.
Poslední rok je pro mě nejlepší vzít si knížku, deku, něco sladkého (což nesmí chybět) a jít si sednout na balkon. Je opravdu poznat ten rozdíl mezi čtením vevnitř a venku; představte si, že čtete jednu knížku už několik hodin, tak dlouho, že už se vám před očima rozmazávají písmenka a nerozlišujete jednotlivé věty a odstavce, natož abyste se soustředili na příběh. Všichni jsme to zažili.
Stačí jenom jít na chvilku ven a okamžitě se vám pročistí hlava; je to jako by vám svěží vánek odvál z hlavy všechny zamotané myšlenky a vy se potom můžete zase soustředit a konečně to dočíst. A teď si představte, že celou dobu čtete venku. Zjistila jsem, že venku dokážu číst rychleji, než vevnitř, protože se mi nestává, že se na nějakou dobu přestanu soustředit a pak si musím konkrétní odstavec číst několikrát za sebou, než konečně pochopím, co se tam vlastně píše. 
Bydlím v celkem poklidné části města, kde skoro nejezdí auta a jediný hluk vydávají malí uřvaní haranti, kteří zřejmě cítí nějakou nutkavou potřebu být uřvaní právě v parku naproti našemu domu přímo na straně, kde máme již dříve zmíněný balkon. To se naštěstí většinou stává jenom v odpoledních hodinách, takže mi stačí si o víkendu přivstat a mám zaručených několik poklidných hodin mezi papírovými stránkami (a samozřejmě i kousky nějakého toho dortu).
To mě přivádí k další otázce. Kdy je nejlepší doba na čtení?
Já, jako noční sova (o rozdílech a vtipných situacích mezi noční sovou a ranním ptáčetem si můžete přečíst v knížce Jsem blbá, trapná a nesportovní! Prostě jenom ženská. Odkaz na recenzi  http://ellieknihomolka.blogspot.cz/2017/02/jsem-blba-trapna-nesportovni-proste.html?m=0), dávám samozřejmě přednost nočním hodinám, se kterými samozřejmě přicházejí i nevýhody. K výhodám patří, že je klid, který, jak jsem už zmiňovala, je pro mě velice důležitý. Nikdo už není vzhůru, venku nejezdí auta a nechodí tam lidi (kteří, přiznejme si to, bývají s pozdnějšími hodinami čím dál opilejší a hlasitější), všechno ztichne a vy se můžete naplno ponořit do děje. Nevýhodou je, že není úplně nejsnadnější číst si ve tmě na balkonu (ano, vím, že existují žárovky a venkovní světla, ale ty my na balkonu prostě nemáme). Další věc je, že nemůžu číst knížky, o kterých vím, že v nich děje něco děsivého. Bojím se tmy (nebo spíš toho, co by se ve tmě mohlo skrývat), takže v noci nemůžu číst ani Harryho Pottera a Tajemnou komnatu. Vážně, jednou, když jsem byla malá, měla jsem tento skutečně geniální nápad, a nemohla jsem zbytek noci usnout, protože jsem se bála, jestli se náhodou ve tmě nerozsvítí žluté oči Baziliška.
Nevýhodou pro mě osobně je také, že v noci mám náladu něco tvořit; kreslit, péct, psát... A nejhorší to je, když mám rozečtenou inspirativní knížku. Právě teď je to Literární spolek Laury Sněžné. Je právě 2:53 ráno, jsem na straně 204 a před hodinou jsem byla donucena Laurou Sněžnou tuto knížku odložit a napsat článek. Sáhodlouhý článek, což asi usoudíte, že se mi povedlo, pokud jste dočetli až sem. Laura Sněžná je totiž spisovatelka knížek pro děti, a 10 velice nadaným dětem nabídla, že je naučí, jak se stát spisovateli. Vychová 9 nadaných dětí, ze kterých se stanou slavní spisovatelé, a když přijme desátou členku (což je mimochodem hlavní postava, velice, velice sympatická, oblíbila jsem si jí už na straně 12, po přečtení recenze pochopíte proč), Laura záhadně zmizí na svém vlastním večírku, pořádaném na počest přijetí nejnovější členky.
Krásná knížka, a jak už jsem psala, také velice inspirativní. A hrozně se těším, jak to dopadne. A myslím, že už zítra můžete očekávat velice kladnou recenzi. Dobře, možná nebude tak moc kladná, je dost možné, že budu trochu podrážděná, protože kvůli ní tady teď ve 3:01 ráno sedím na sedačce s nedopitým kafem na stolku a nedočtenou knížkou hned vedle sebe, únavou mi padají víčka, ale zároveň jsem do sebe před chvíli nalila slušnou dávku kofeinu, takže potom určitě neusnu, a navíc umírám zvědavostí, jak to skončí.
Další na knížce, co mě zaujalo už na první pohled, byla obálka (no ano, co jiného by člověka taky mohlo na první pohled u knížky zaujmout), obrázek uvidíte zítra (nebo spíš dneska) ráno na mém instagramu https://www.instagram.com/elli_knihomolka/, nebo si můžete počkat, až vyjde článek, kam fotku přidám taky. Zároveň určitě neodolám a vyfotím z knížky určité pasáže, které mě nadchly, zaujaly, nebo z nějakého důvodu hrozně rozesmály.
Uf, je 3:26 a já jsem konečně dokončila můj asi nejdelší článek v životě; čtenářská/spisovatelská část mojí duše má konečně klid. A já se jdu vrátit k tajemstvími opředenému Literárnímu spolku Laury Sněžné.

Osobní zázrak z nebes

Už je to delší doba, co jsem něco psala, mám za sebou přijímačky na střední (dostala jsem se), ukončení devítky (prolezla jsem), a hlavně hroznou spoustu knížek (hodně z nich několikrát). Z těch nových to u mě vyhrála určitě Koruna, závěrečný díl Selekce. Konec sice nedopadl podle mých představ a postava Eadlyn je mi docela nesympatická (no co, America je prostě America), ale jinak je knížka velice povedená a hlavně má tu nejhezčí obálku z celé série.
Další knížka, na kterou bych chtěla upozornit, je Podsvětí, kterou byste neměli číst, pokud bydlíte v Praze, jediný způsob, jak se dostat do školy/práce/knihkupectví, je metro, a máte strach ze tmy. U mě platí všechny z těchto tří věcí, takže pokaždé, když jedu metrem (min. 2x denně), a zrovna nemám nos zabořený do knížky (snažím se, aby tahle situace nikdy nenastala, ale někdy se to prostě nepovede), paranoidně se rozhlížím po celém vagonu a okolních stěnách tunelu, jestli někde není něco podivného. Každopádně, určitě to stojí za přečtení, za delší dobu knížka od českého autora, co se opravdu povedla.

Jinak, je fajn postěžovat si s někým, kdo četl stejnou knížku jako vy, a taky je nespokojený s koncem. Já jsem včera našla na facebooku mojí budoucí spolužačku Annu, která je stejná knihomolka jako já, četly jsme stejné knížky a k tomu máme obě dvě blog o knížkách. A to už ani nezmiňuji lásku ke Kočičím kavárnám. Celé dopoledne jsme strávily chatováním o Selekci, Skleněném trůnu, Tygří sáze...A o spoustě dalších knížek. Shodly jsme se, že jsme se hledaly tak dlouho, až jsme se našly, a když jsme se potom našly i na instagramu a zjistily jsme, že obě máme blog o knížkách, Anna mi řekla, že jsem "její osobní zázrak z nebes". Proto ten nadpis článku, a také se tímto omlouvám za krádež slovního spojení, na které jsem nepřišla sama. V pondělí se máme potkat na naší nové škole na burze učebnic, takže počítám s tím, že místo toho, abychom se soustředily na oficiální důvod naší návštěvy, celou dobu budeme mluvit o knížkách. Rozhodně sledujte naše instagramy https://www.instagram.com/elli_knihomolka/ a https://www.instagram.com/annainword/ a náš nový hashtag #setkanidvoubloggerekcobudouspoluzacky. A určitě navštivte její blog http://annakrat.blog.cz/. Včera mě zmínila v článku Euforie alkoholika, což mě hrozně potěšilo, pro bloggera neexistuje lepší pocit, než když se o něm někdo zmíní ve svém blogu. Možná jenom ten, když si s dotyčným bloggerem můžete celé hodiny psát o věcech, o kterých normálně jenom vedete jakýsi e-monolog.

Když už mluvíme o skvělých pocitech, zrovna sedím na balkoně, protože venku konečně přestalo být nedýchatelno, píšu článek, chatuju s mojí knihomolskou kámoškou a dívám se na přebaly těch nejkrásnějších knížek, které mám doma (ano, uhodli jste, je to galaxy přebal, konkrétně série Loď mezi hvězdami, a jsou tu kvůli fotce na instagram, protože jsou tak krásné, že je musím sdílet s celým světem). Taky jsem dneska lítala po Neoluxoru (stejně jako každý den před odpoledkou) a přečetla jsem skoro celou Tygrovu plavbu. Prostě super den, který hodlám zakončit, ano, koncem Tygrovy plavby a začátkem Tygrova osudu. Taky asi neodolám a budu celý večer projíždět internetové stránky Neoluxor, Knihy Dobrovský, Martinus.cz, MegaKnihy.cz a spoustu dalších, jestli náhodou někde nenajdu knížku Eragon, v češtině, s pevnou vazbou, a pokud možno aby mě to nestálo všechny peníze. Protože je přeci hrozně fajn, když vám táta přinese knížku, o které si myslí, že vám udělá radost, ale jejda, on je to 4. díl nějaké série, o které jste slyšeli asi dvakrát v životě (aha, co mi to asi ještě připomíná... -kdo četl starší články, pochopí). Momentálně to vypadá tak, že mám doma 2., 3., a 4. díl, a nemůžu si je přečíst, protože pořád nemám ten první. Já vím, že si to můžu přečíst v pdf verzi, nebo se podívat na film, ale tím by pro mě celá série ztratila kouzlo, takže si radši počkám.

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel

Tuto knížku jsem dostala od kamarádky, za což jí tímto článkem ještě jednou děkuji.
Alan Karlsson má narozeniny. Je mu 100 let. V domově důchodců, kde bydlí, se pro něj chystá velká oslava. A objevit se na ní nehodlá pouze sám oslavenec.
Stoletý stařík je úžasně vtipná knížka, kterou bych mohla číst pořád dokola. Sice nechápu, jak pro někoho může být nejvtipnější knížka, jakou kdy četl (to se píše vzadu na přebalu), ale pokud se vám líbí takový ten politický humor, určitě se pobavíte. Samozřejmě si musíte dobře pamatovat události 20. století, aby vám ty vtipy došly. A také je úžasný a vtipný styl, jakým je knížka napsaná.
Vždy, když si ji přečtu znovu, mám hroznou chuť někam vyrazit, cestovat, poznávat svět. Alan Karlsson totiž už od mládí cestuje ze Švédska do Španělska, pak do Ameriky, do Asie a prostě po celém světě. Všude také zažívá ta neuvěřitelná dobrodružství; zaplete se do občanské války, pomáhá vyrobit atomovou bombu, vyhoří kvůli němu Vladivostok...A mnoho dalšího.
Stoletý stařík je první knížka od Jonase Jonassona, druhá je Analfabetka, která uměla počítat. Analfabetku jsem nepřečetla celou, ale i z té části, kterou jsem četla, jsem poznala, že Stoletý stařík se mi líbí víc. Další knížka je Zabiják Anders a jeho přátelé. Přiznám se, že tuto knížku si neplánuji přečíst, za prvé už mám ve wishlistu tolik knížek, že to všechno ani nestačím kupovat, natož číst, za druhé mě název, popis, ani obal knížky vůbec nezaujal.
Ale Stoletý stařík je knížka, která určitě stojí za přečtení.

P.S.

Když jsem si tuto knížku přála k narozeninám, myslela jsem si, že to bude něco jako Kafe a cigárko od Marie Doležalové. Až když jsem byla v polovině knížky, došlo mi, že se nedočkám zajímavých historek z hereckého světa, jaké se objevovaly právě v knize Kafe a cigárko. Trochu mě to zklamalo, hlavně když jsem nedávno zjistila, že další blog Marie Doležalové se také netýká herectví.

Aňa Geislerová píše o lásce, dětech, vaření, tátovi, . . . a meruňkové marmeládě.
Řekla bych, že P.S. je určeno spíš už pro trochu starší lidi, třeba já toto ještě nedokážu pořádně pochopit, věci, o kterých píše, mi nejsou blízké, zřejmě na to nejsem dost ,,dospělá". Docela mě to navádí k přečtení knížky Dospělost je mýtus, kterou mám v plánu si přečíst už hodně dlouho (stejně jako asi triliardu dalších knížek).

Když jsem totiž své dojmy z knížky porovnávala s dalšími lidmi, těm starším se víc líbilo P.S., těm mladším, stejně jako mně, se více líbilo Kafe a cigárko.
Jinak je to moc hezká knížka, strašně se mi líbí obal a ilustrace. Jediný důvod, proč se jí občas rozhodnu nepřečíst znovu, je ten, že při čtení pokaždé dostanu hrozný hlad, a to kvůli již dříve zmíněné lásce k vaření.
Určitě stojí za to si P.S. přečíst, i pokud patříte k těm mladším čtenářům, už jen kvůli tomu jídlu.

Nejlepší knihkupectví...?

Máte svoje nejoblíbenější knihkupectví, ve kterém vždy nakupujete knížky a nedáte na něj dopustit?
U mě to je  Neoluxor a Knihy Dobrovský. Mezi těmito dvěmi se nemůžu rozhodnout.

Neoluxor má knižní klub, ve kterém máte 30% slevu na knížky z vybraných nakladatelství (ikar, yoli, atd.) a 5% na ostatní knížky. Taky má spoustu poboček (konkrétně 13) v Praze. Co se mi na Neoluxoru nelíbí, je všudypřítomná oranžová barva. Ale barvy máme všichni rádi jiné, takže to je zřejmě jenom můj osobní problém. V knihkupectví se také pořádají literární akce jako prezentace a křesty knih, autogramiády autorů a super soutěže. Facebooková stránka je také úžasná. Znáte Bookoholic's Diary? Jestli ne, rozhodně jděte na Facebook a podívejte se na to. Je až zarážející, jak to na mě pokaždé sedí.

Knihy Dobrovský mají méně poboček, 6 v Praze. Pro mě v tomhle ale vyhrává, protože jedna pobočka je kousek od místa, kde bydlím. Zase jenom moje osobní výhoda. Ale prodávají mnohem více knížek než Neoluxor. Jak je možné, že v Neoluxoru mají Psí poslání, ale ne pokračování?? V Knihách Dobrovský Psí cestu najdete. A to byl jenom jeden příklad, stalo se mi to víckrát. Také narozdíl od Neoluxoru mají speciální akce, třeba 15% sleva za vysvědčení. To se mi třeba hodí, vždycky si potom dám takovou malou odměnu v podobě několika knížek.


Také nesmím zapomenout na internetová knihkupectví. Z těch mám nejradši Martinus.cz, kde jsem už několikrát našla starší knížky, které jsem si chtěla přečíst, ale v normálních knihkupectvích už je neměli. Z nějakého důvodu jsou tam knížky levnější než v kamenných knihkupectvích a můžete je najít ve více vydáních. Také mají vlastní kolekci triček pro knihomoly (mám v plánu si koupit jedno s nápisem Knihy nepotřebují filtry), hrnečků (narazila jsem na jeden úplně úžasný, na kterém je napsáno Nelouhovat déle než čtyři strany) nebo plátěných tašek. To mi přijde naprosto dokonalé. A roztomilé. Taky měli nedávno akci Více času na čtení, určitě jste o ní slyšeli. A když jsem si naposledy objednala knížku, byla v ní záložka s nápisem U téhle knížky jsem usnula na straně... Dávám 10/10. Mimochodem, jedna z dalších akcí, kterými mě Martinus.cz příjemně překvapil, je 6 měsíců poštovné zdarma, pokud jste si během května objednali nějakou knihu. Když jsem to asi 28. května zjistila na facebooku, ptala jsem se sama sebe, jestli jsem si tenhle měsíc náhodou něco nekoupila. A hele, koupila. A od začátku června mám zdarma poštovné.
Myslím, že všechny tyhle faktory mě přesvědčily k tomu, abych v budoucnu kupovala většinu knížek právě na Martinus.cz
Pokud si chcete koupit víc knížek najednou aniž byste museli zbytek měsíce jíst jenom suché rohlíky, nejlepší je e-knihkupectví Levné Učebnice. Knížky jsou tam klidně o polovinu levnější, a to i ty úplně nejnovější. Nechápu to, ale dost mi to vyhovuje.
Znáte nějaké další super knihkupectví, o kterém jsem tu nepsala? Napište mi do komentářů.