#nočnímyšlenky

Kde je vlastně nejlepší číst? A kdy?
Takovéhle otázky mě občas napadají, například když si konečně koupím nějakou knížku, kterou mám už neuvěřitelně dlouho ve svém wishlistu. Balíček přijde do obchodu, kam jsem si ho objednala, nesu ho domů a už po cestě strhávám obal. Dojdu domů, položím novou knížku s lesklou obálkou a tou nejkrásnější vůní na světě na stůl a najednou to přijde. Kde si jí mám přečíst? Úplně nejideálnější by bylo místo, které nějak souvisí s dějem knížky. Například Siréna, perfektní knížka k moři. Nebo Léto na druhý pokus, nedovedu si představit lepší místo, než dřevěné molo na břehu rozlehlého třpytivého jezera (a prosila bych s pěkným klukem po boku). Ale kdy se nám něco takového poštěstí?

Snažím se pokaždé si najít ideální místo, kde se budu moct pořádně soustředit, kde bude ticho a klid. Ne vždy se to podaří. V pokoji jsem dřív mívala červený sedací pytel, do kterého jsem se mohla na několik hodin pohodlně zabořit a věnovat se pouze knížce opřené o moje nohy. Stejně jako ze svých dětských knížek jsem ovšem vyrostla i z tohoto amorfního červeného kousku ráje. A přišel čas najít si něco nového.
Poslední rok je pro mě nejlepší vzít si knížku, deku, něco sladkého (což nesmí chybět) a jít si sednout na balkon. Je opravdu poznat ten rozdíl mezi čtením vevnitř a venku; představte si, že čtete jednu knížku už několik hodin, tak dlouho, že už se vám před očima rozmazávají písmenka a nerozlišujete jednotlivé věty a odstavce, natož abyste se soustředili na příběh. Všichni jsme to zažili.
Stačí jenom jít na chvilku ven a okamžitě se vám pročistí hlava; je to jako by vám svěží vánek odvál z hlavy všechny zamotané myšlenky a vy se potom můžete zase soustředit a konečně to dočíst. A teď si představte, že celou dobu čtete venku. Zjistila jsem, že venku dokážu číst rychleji, než vevnitř, protože se mi nestává, že se na nějakou dobu přestanu soustředit a pak si musím konkrétní odstavec číst několikrát za sebou, než konečně pochopím, co se tam vlastně píše. 
Bydlím v celkem poklidné části města, kde skoro nejezdí auta a jediný hluk vydávají malí uřvaní haranti, kteří zřejmě cítí nějakou nutkavou potřebu být uřvaní právě v parku naproti našemu domu přímo na straně, kde máme již dříve zmíněný balkon. To se naštěstí většinou stává jenom v odpoledních hodinách, takže mi stačí si o víkendu přivstat a mám zaručených několik poklidných hodin mezi papírovými stránkami (a samozřejmě i kousky nějakého toho dortu).
To mě přivádí k další otázce. Kdy je nejlepší doba na čtení?
Já, jako noční sova (o rozdílech a vtipných situacích mezi noční sovou a ranním ptáčetem si můžete přečíst v knížce Jsem blbá, trapná a nesportovní! Prostě jenom ženská. Odkaz na recenzi  http://ellieknihomolka.blogspot.cz/2017/02/jsem-blba-trapna-nesportovni-proste.html?m=0), dávám samozřejmě přednost nočním hodinám, se kterými samozřejmě přicházejí i nevýhody. K výhodám patří, že je klid, který, jak jsem už zmiňovala, je pro mě velice důležitý. Nikdo už není vzhůru, venku nejezdí auta a nechodí tam lidi (kteří, přiznejme si to, bývají s pozdnějšími hodinami čím dál opilejší a hlasitější), všechno ztichne a vy se můžete naplno ponořit do děje. Nevýhodou je, že není úplně nejsnadnější číst si ve tmě na balkonu (ano, vím, že existují žárovky a venkovní světla, ale ty my na balkonu prostě nemáme). Další věc je, že nemůžu číst knížky, o kterých vím, že v nich děje něco děsivého. Bojím se tmy (nebo spíš toho, co by se ve tmě mohlo skrývat), takže v noci nemůžu číst ani Harryho Pottera a Tajemnou komnatu. Vážně, jednou, když jsem byla malá, měla jsem tento skutečně geniální nápad, a nemohla jsem zbytek noci usnout, protože jsem se bála, jestli se náhodou ve tmě nerozsvítí žluté oči Baziliška.
Nevýhodou pro mě osobně je také, že v noci mám náladu něco tvořit; kreslit, péct, psát... A nejhorší to je, když mám rozečtenou inspirativní knížku. Právě teď je to Literární spolek Laury Sněžné. Je právě 2:53 ráno, jsem na straně 204 a před hodinou jsem byla donucena Laurou Sněžnou tuto knížku odložit a napsat článek. Sáhodlouhý článek, což asi usoudíte, že se mi povedlo, pokud jste dočetli až sem. Laura Sněžná je totiž spisovatelka knížek pro děti, a 10 velice nadaným dětem nabídla, že je naučí, jak se stát spisovateli. Vychová 9 nadaných dětí, ze kterých se stanou slavní spisovatelé, a když přijme desátou členku (což je mimochodem hlavní postava, velice, velice sympatická, oblíbila jsem si jí už na straně 12, po přečtení recenze pochopíte proč), Laura záhadně zmizí na svém vlastním večírku, pořádaném na počest přijetí nejnovější členky.
Krásná knížka, a jak už jsem psala, také velice inspirativní. A hrozně se těším, jak to dopadne. A myslím, že už zítra můžete očekávat velice kladnou recenzi. Dobře, možná nebude tak moc kladná, je dost možné, že budu trochu podrážděná, protože kvůli ní tady teď ve 3:01 ráno sedím na sedačce s nedopitým kafem na stolku a nedočtenou knížkou hned vedle sebe, únavou mi padají víčka, ale zároveň jsem do sebe před chvíli nalila slušnou dávku kofeinu, takže potom určitě neusnu, a navíc umírám zvědavostí, jak to skončí.
Další na knížce, co mě zaujalo už na první pohled, byla obálka (no ano, co jiného by člověka taky mohlo na první pohled u knížky zaujmout), obrázek uvidíte zítra (nebo spíš dneska) ráno na mém instagramu https://www.instagram.com/elli_knihomolka/, nebo si můžete počkat, až vyjde článek, kam fotku přidám taky. Zároveň určitě neodolám a vyfotím z knížky určité pasáže, které mě nadchly, zaujaly, nebo z nějakého důvodu hrozně rozesmály.
Uf, je 3:26 a já jsem konečně dokončila můj asi nejdelší článek v životě; čtenářská/spisovatelská část mojí duše má konečně klid. A já se jdu vrátit k tajemstvími opředenému Literárnímu spolku Laury Sněžné.