Umírám. Moje první myšlenka včerejšího rána.
Prostě si jen tak zírám do stropu a pomalu si všechno uvědomuju. ,,Tak jo, bolí mě v krku a špatně se mi dýchá. Asi mám migrénu, hrozně mě bolí hlava a tak jako se mi motá. To je divný, když ještě ležím. Bolí mě když hýbám očima. Nějak moc rychle mi buší srdce. Je mi špatně od žaludku, možná budu zvracet. Měla bych se pokusit vstát... Sakra, to asi nepůjde. MAMI!"
Takže si celý den vesele ležím v posteli a snažím se vymyslet co dělat. Když do mě máma zrovna nenalívá hektolitry čaje a nesnaží se mě uškrtit obkladem na krk. Číst - nemůžu. Koukat na televizi - nemůžu. Poslouchat písničky - nemůžu. Můžu spát, ale k mému vlastnímu překvapení mi to nezabere celý den. Nakonec při své hipochondrii přesvědčuji sama sebe, že tohle už nemůže být chřipka, ale musím mít nějakou smrtelnou nemoc. Takže ke konci dne skončím na internetu, a v mé historii prohlížení se objevují hesla jako První příznaky Syndromu toxického šoku a nebo Jak se projevuje zánět mozkových blan.
Hlavně nejvíc povzbudí když vám máma s nadšeným výrazem povídá, že: ,,To je přece super, že máš chřipku když jsou prázdniny, aspoň nezameškáš školu!"
Ne že by mi vadilo válet se pár dní v posteli a nechat se obskakovat, ale když jsou prázdniny, docela mi to kazí plány. A hlavně si nemůžu ani číst! Teda, dneska už ano, ale včera jsem opravdu trpěla. Jsem přibližně v půlce Eragona (já vím, teprve, ale většinou na to mám čas jenom ve škole - hodiny angličtiny, češtiny a biologie), takže jsem doufala, že o prázdninách budu mít příležitost ho dočíst. Tak asi nic...
Jenom bych chtěla být zdravá v pondělí kvůli tanečním, v úterý kvůli Galentýnu a ve středu kvůli Valentýnu. Ano, čtete dobře, napsala jsem ,,Galentýn." Je to poměrně nový svátek, slaví se den před Valentýnem, tedy 13. února, a oslavuje ženské přátelství. Pěkné, ne?
A já už přestanu předstírat, že mám kamarády, jdu do sebe nacpat další paralen a půjdu si lehnout.
