Jeden den před Humbookem
Už zítra se jde na Humbook!
Ano, moje první myšlenka dne. A to už něco znamená, protože moje první myšlenka bývá: ,,Kafe!"
Vážně, ráno jsem schopná bez velké dávky kofeinu umřít. Což pro mě není dobré, vzhledem k tomu, že vstávám přibližně 5 minut před odchodem do školy (mimochodem, mít začátek vyučování v 7:45 je vražda).
Takže zítra, konečně. O Humbooku jsem se dozvěděla někdy začátkem tohoto roku, potom v květnu jsem poznala Annu, mojí knihomolskou kamarádku/teď už i spolužačku, která mi řekla že na Humbook půjde taky. Byla jsem samozřejmě šíleně nadšená a začalo období ,Hrozně chci aby už bylo desátého října'.
Koncem srpna odstartoval prodej lístků, a období ,,Sakra, určitě si je nestihnu koupit včas a na Humbook nepůjdu," což se nakonec naštěstí nestalo (no jo, to by jeden neřekl).
Ale málem. Jak už jsem několikrát zmiňovala, jsem člověk prakticky většinu času bez peněz, a navíc bez platební karty. Co to pro mě znamenalo:
1. Doufání v zázrak v podobě opožděného dárku k narozeninám (které byly 6 dnů před začátkem prodeje lístků)
2. Zoufalé shánění peněz (divím se že jsem neusoudila, že se obejdu bez tak nepotřebného orgánu, jako jsou ledviny, a nenabídla jsem je na prodej (abyste rozuměli, já na ten Humbook opravdu chtěla)
3. Když nevyšel bod 1, zkoumání jestli nejsou nějaké soutěže o lístky
4. ,,Mami, víš jak moc tě mám ráda?"
6.10.
Pokus č. 4 nakonec opravdu vyšel. Dostala jsem lístek jako předčasný dárek k svátku (který jsem měla včera). Vypadalo to přibližně tak, že jsem každý den kontrolovala, kolik VIP lístků ještě zbývá, a každý den jsem prosila mojí drahou maminku, ať už ten lístek koupí, protože ,,Už je tam jenom 31 lístků, to bude za chvíli vyprodaný!" Jeden den jsem se dívala na stránky, a zděsila jsem se: posledních 5 lístků!
V panice jsem mamince volala, samozřejmě mi to nebrala, takže jsem to zkoušela ještě asi desetkrát. Můj neúspěch byl následován pobíháním po bytě a vymýšlením krizových plánů. A když potom maminka dorazila domů, vyhrkla jsem na ní, že ten lístek opravdu musí koupit. Úplně v klidu vzala do ruky tašku a naprosto suverénně z ní vytáhla vytištěný lístek na Humbook. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám úlevou brečet nebo se smát.
Později večer: poslední kontrola počtu lístků na stránkách a - hele! Ty VIP už jsou pryč!
Takže jsem úplně netypicky měla opravdu štěstí.
Humbook
Dáme si s kamarádkami sraz na Hlaváku, jedeme na Lihovar, dorazíme k MeetFactory - fronta. Po půl hodině čekání se dostaneme dovnitř, chceme si dát věci do šatny - fronta. Jdeme si ke stánku koupit knížky - fronta. V podstatě celý náš den se skládal ze stání v různých frontách. Stálo to za to? Rozhodně.
A znáte ten vtip o morčátku?
,,Včera jsme pohřbili morčátko."
,,Jéžiš, to je mi líto. A kdy umřelo?"
,,Myslím, že někdy dneska nad ránem."
Pobavilo? Tak to jsou knížky Ladislava Zibury přesně pro vás. Přiznávám, před Humbookem jsem o ,Princi Ládíkovi' (jak si nechává říkat) v životě neslyšela, ale taky nemůžu znát všechny autory na světě (ani tady u nás). Asi týden před Humbookem jsem si ho našla na facebooku a instagramu, a u jeho příspěvků jsem se tak smála, až mi tekly slzy. Řekla jsem si, že jestli je takhle vtipný na internetu, jeho knížky budou dokonalé. Když jsme tedy dorazily na Humbook, všechny čtyři jsme si koupily knížku od něj. Já jsem se rozhodla pro Pěšky mezi buddhisty a komunisty. Ráda bych to udělala stejně, jako v článku o Literárním spolku Laury Sněžné, a vypsala sem vtipné pasáže, ale to bych musela přepsat celou knížku, takže vám jenom můžu z celého srdce doporučit, abyste si ji přečetli sami. Já sama mám určitě v plánu pořídit si i 40 dní pěšky do Jeruzaléma, a, až na konci listopadu vyjde, Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii.
Samozřejmě jsme na Humbooku dorazily i na jeho přednášku. Málem jsme tam smíchy padaly ze židlí. A mám od něj podepsanou knížku (ne z oficiální autogramiády jako normální lidé, ale zastihla jsem ho když odcházel z toalety, zeptala jsem se ho, jestli se mi podepíše, a on kupodivu souhlasil. Originální, ne?).
Navíc si ze mě kamarádky začaly dělat srandu, když Princ Ládík začal na přednášce mluvit o tom, že si hledá manželku. Nechápu. Vždyť jsem o něm jenom celý den mluvila a všude rozhlašovala, že je úžasný a že ho miluju. To je tak nehorázné.
Nebyla bych to já, kdybych se hned první týden na nové škole nezapojila (jako největší šprtka) do školních záležitostí. Například školní parlament. Nebo, jak napovídá název článku, školní noviny. Parlament je naprosto super, jsou tam fajn lidi (...a byla jsem tam jednou), takže v pohodě. Ale noviny jsou vážně kapitola sama pro sebe.
Nejdřív se dozvídáme, že vloni vyšlo celé jedno číslo. Další informace: tento rok se pokusíme vydat tři čísla.
Další informace, asi o měsíc později (poté, co jsem týden chyběla a jednu schůzku vynechala): ,,No, všichni byste už měli mít vybrané téma (Cože?! O žádným tématu jsem doteď neslyšela!). A za dva týdnu bude uzávěrka, takže do té doby byste mi všichni měli poslat článek na formát A4 (no to už nemyslíte vážně)."
Naštěstí byla založena skupina na facebooku, kam jsme se všichni přidali a já si konečně mohla vybrat téma. Když jsem se k tomu dostala, samozřejmě bylo to nejlepší už rozebrané, takže jsem si vzala jediné téma, u kterého jsem z názvu pochopila, o co jde -olympiáda. Říkala jsem si: ,,Olympiáda? Easy, to zvládnu i z hlavy." Pak mi došlo, že asi nemyslí tu letní olympiádu 2016, ale spíš tu zimní 2018. ,,A sakra." Další uvažování: ,,Tak, copak vím o zimní olympiádě 2018?" (*Teď si představte tu scénu ze Simpsonových, jak Homerovi v hlavě hraje opička na činely - a takhle nějak to vypadalo u mě.)
,,Noo... Není to náhodou v Severní Koreji? Vždyť nějaký sportovci protestovali proti tomu, aby se tam konala, ne?"
Jdu na internet, vyhledávám, a najednou mám chuť jít se oběsit na šňůře od zeměpisné mapy. ,,Pchjongčchang, Jižní Korea. Tak o tom se nesmí nikdo dozvědět, že jsem si to popletla (jo, a o pár dní později to opravdu píšu na blog)."
Mimochodem, uzávěrka byla v úterý 24.10. (dneska) a já, chronický nestíhač a lenoch, co si všechno odkládá na poslední chvíli, jsem začala psát 21.10.
V tu chvíli jsem byla u táty, který nemá doma wifi, tak jsem si říkala, že on mi určitě poradí a vychrlí na mě tolik informací, že to tam ani nebudu moct všechno dát. Omyl. Ptala jsem se ho, co ví o nadcházející olympiádě, on zavrtěl hlavou, odpověděl mi, že ví jenom to, že bude v Jižní Koreji (,,Jo, to už vím teď taky.") a zeptal se mě, proč se nepodívám na internet. Díky za pomoc, tati.
Takže neděle. Když jsem se vracela od táty, musela jsem doma uklízet (což zabralo hodně času), spát (což zabralo ještě víc času), ale světe div se, nakonec jsem se dostala i k tomu článku. Sice jsem po chvíli tak nějak odběhla na Youtube (někdo možná viděl na mých instastories), ale základ už tam byl. Takže to dopadlo jako vždycky - uzávěrka v úterý, do té doby musíme ty články poslat; já ještě ve 23:50 přepisuju poslední větu a posílám emailem do mámina notebooku (protože ve svém pořád ještě nemám Word, takže píšu do poznámek), a těsně před půlnocí konečně posílám své veledílo šéfredaktorce. (Jestli jste teď čekali, že napíšu něco jako že jsem to poslala na špatnou adresu, nebo tak něco, musím vás zklamat - i když přiznávám, že jsem sama očekávala něco podobného.)
Taky jsem se (sama a dobrovolně) rozhodla, že budu u ostatních článků pomáhat s korekturou (proč se proboha sama a dobrovolně takhle trestám??), takže mi držte palce.
A myslím, že u dalších dvou vydání budu mít stejné problémy... Které si, jako vždy, způsobuju jenom a pouze svou vlastní leností a neschopností.
O 10 minut později
Miluju reakci mojí kamarádky. Napíšu jí, že vyšel nový článek. O dvě minuty později:
To je výborný
Chci jí poděkovat. O pár vteřin později další zpráva:
Prej Severní Korea
Píšu jí, že já a zeměpis vážně nejsme dobrý kámoši. Odpověď:
A jako hlavní sport jízda na Kim Čong Unoviㅋㅋ
*Tady už padám smíchy na zem...
,,Gymnazisté jsou elita národa," pronáší jednoho dne profesorka češtiny. Chvíle ticha. Podíváme se po sobě. Výbuch smíchu.
Ano, hlavně naše třída je vyloženě elitní.
Deníček gymnazisty nebude úplně o knížkách, jak se asi dalo pochopit, nýbrž se tu s vámi chci podělit o pár výroků lidí od nás ze třídy, které mě upřímně pobavily. A jestli budeme pokračovat v podobném duchu, mohla by se z toho stát pravidelná záležitost. Tenhle článek samozřejmě nemyslím jako urážku, jenom mám pocit, že některé perličky stojí za to zaznamenat. Navíc je možné, že si to přečte moje spolužačka Anna, která některé spolužáky může poznat, a já rozhodně nestojím o konflikty.
Seznamování
- První den školy si sednu do lavice se spolužačkou M. Otočíme se za sebe, kde sedí spolužák o němž víme, že se křestním jménem jmenuje X. Spolužačka se ho ptá na jeho příjmení. Odpovídá: ,,Zscauer" (vyslovuje ,čauer´). Chvíli je zaražené ticho. Načež spolužačka hlasitě vykřikne: ,,Čáu!" ... Obě dvě spadneme smíchy ze židlí.
Fotbal
- Spolužačka M obrací bránu na stranu, aby bylo těžší dát gól. Během toho, co jí pohybuje, spolužák M se do ní díky tomu pohybu strefuje. Spolužačka vzteky kope do brány.
- Spolužačka V očividně nechápe rozdíl mezi fotbalem a volejbalem, jelikož při samém začátku fotbalového zápasu s míčem zasmečuje.
- Spolužák O chytá míč do ruky, je mu řečeno, že chytat míč do ruky se nesmí. Načež chytá spolužáka M za nohu a trhá s ní. Spolužák M se svalí na zem a spolužák O se zmocňuje míče a odbíhá s ním pryč.
Dějepis
- Probíráme vývoj člověka. Začínáme od konce, homo sapiens sapiens. Postupujeme dál k Homo sapiens a Homo erectus. Profesor se ptá, co následuje. Ve třídě je absolutní ticho. Já, úplně zmatená, vykřiknu: ,,Homo sapiens!" Moje jediné štěstí je, že to všichni vzali jako vtip.
Zeměpis
- Profesorka se ptá, jaké země mají více časových pásem. Ozývá se ,,Rusko," ,,USA," a spolužák P najednou vykřikne: ,,Afrika!"
- A moje perlička na závěr. Počítáme příklady s místním časem. Máme určit, kolik hodin je v Gibraltaru, když v Jindřichově Hradci právě odbilo poledne (mimochodem, poledne odbíjí zrovna teď tady; takové tématické). Dopočítáme, koukám se kolem sebe, všichni mají jiný výsledek než já. Uvažuju nad tím, kde je chyba. Začneme příklad řešit na tabuli, říkám si, co je to za kraviny, vždyť oni to mají špatně. Hned potom mi to dojde - spletla jsem si Gibraltarský průliv s kanálem La Manche.
Pokaždé, když se stane něco podobného, nezbývá než smát se, kroutit hlavou, a říkat si: ,,No jo, gympl."
Ano, myslím to vážně. Doopravdy ráno přemýšlím (občas). Dneska jsem se docela zamyslela v metru. Takhle nějak to vypadalo:
Myslím že cesty metrem/autobusem/tramvají bych bez knížek nevydržela. Jenom cesta do školy metrem mi zabere 24 minut, kdybych měla celou dobu jenom čumět do blba jako ostatní, hráblo by mi z toho. Takže když mě udivíte v metru, jsou čtyři možnosti.
1) Mám knížku a sluchátka. Ideální. Můžu si číst a sluchátka redukují okolní hluk. Navíc nemusím vnímat lidi okolo sebe.
2) Mám knížku. Pravděpodobně se mi vybil mobil, takže si jenom čtu. Svoje okolí víceméně úspěšně ignoruji.
3) Mám sluchátka. Nejspíš jsem zapomněla/dočetla knížku. Ještě se to dá přežít.
4)Nemám knížku ani sluchátka. Asi si právě v tu chvíli nadávám jak jsem blbá, že jsem bez knížky i bez sluchátek najednou.
Když nastane čtvrtá situace (hrůza pomyslet), snažím se nebýt jako ostatní typičtí češi a celou dobu jízdy nezírat kolem sebe po mých spolucestujících a neodsuzovat je pouhým pohledem. Často se mi totiž stává, že na mě lidi na mě koukají (v případě že nemám knížku a všimnu si toho). Tenhle článek jsem psala právě ráno v metru (no jo, hledám inspiraci všude kolem sebe); cituji: Zrovna teď tohle píšu do poznámkového bloku (a jako většina ostatních věcí mě i psaní do bloku přestane bavit - viz článek Jsem zpátky) a pokaždé když se zvednu od psaní, nejméně 10 lidí na mě upírá upřený pohled. To je tak zábavný sledovat jak píšu? Lidi, proč radši nesledujete toho chlapa, co je vysokej přes dva metry a musí se sklánět, aby se nepraštil do stropu vagonu? Mám úplnou chuť to zakřičet nahlas, ale to bych tomu týpkovi neudělala. Už takhle to má asi v životě těžký... I když... Dosáhne i na ty nejvyšší regály v knihkupectví, takže ta výška má určitě i svoje výhody.
Ale to už jsem trochu odbočila. Když zrovna nemám knížku a mám sluchátka (opravdu zajímavý pohled, pořád ty samé kabely, rozhodně doporučuji), snažím se nevnímat, že okolo mě jsou další lidé. Narozdíl od těch dalších lidí.
A když nemám knížku ani sluchátka (kromě toho že nadávám sama sobě), doopravdy se dívám po ostatních. Ano, to zírání způsobuje nuda.
Spousta lidí si v metru čte. Asi chtějí zabránit nudě a tím i čumění po ostatních. Když už totiž nemají knížku, čtou si noviny. Mně osobně deník Metro nepřipadá nijak zvlášť zajímavý, ale když nic jiného nemám, může se hodit (minimálně na dělání si srandy z Brňáků: Největší ironie? Deník Metro v Brně. *následuje výbuch smíchu Pražáků a výbuch vzteky Brňáků - mimochodem se omlouvám všem lidem z Brna, které by toto eventuálně mohlo urazit).
Zde citace končí. V tu chvíli jsem musela vystoupit z metra a utéct od podezřívavých pohledů lidí co seděli kolem mě. Naštěstí.
Jak jsem slibovala v minulém článku, tady je vysvětlení, proč pořád čtu tak smutné knížky. Sama si tím nejsem úplně stoprocentně jistá, takže se pojďme podívat na několik teorií.
Teorie č.1 - Jsem masochista. Tahle možnost se objevila už při psaní minulého článku. Protože je to opravdu možné. Vím, jak mě smutné knížky ničí, vím, které knížky jsou smutné, a přesto je čtu. Asi trpím nějakou psychickou poruchou. A tady se nám nabízí právě masochismus. Ale není to úplně ideální řešení, takže se jdeme posunout dál.
Teorie č.2 - Když čtu, jak lidé v těchto příbězích trpí, cítím se líp. Ošklivá možnost. Stejně ošklivá jako moje skrz naskrz prohnilá duše? Možná. Všichni máme nějaká období, kdy je nám mizerně. Proč si tedy nepřečíst knížku, kde je hlavním i vedlejším postavám daleko hůř? Necítím(e) se po přečtení líp? Protože by o mně tato teorie mohla vypovídat že jsem zlá, sobecká a absolutně bez empatie, přikláním se nejraději k číslu 3.
Teorie č.3 Tyhle knížky mě donutí něco cítit. A od toho knihy jsou, ne? Vysvětlím: Představte si například romantickou knížku s takovou jednodušší zápletkou. Samozřejmě s happyendem. Dočtete a říkáte si: To bylo hezké. A na knížku brzy zapomenete, protože je to jen jedna z dalšího milionu romantických knížek s jednoduchou zápletkou a happyendem. Když si vezmete smutnou knížku, zápletka může být i jednoduchá, happyend nakonec taky. Důležité je, že lidé tam jsou po většinu času z nějakého důvodu nešťastní. Možná vám to připomene něco z vašeho života. A z toho jste nešťastní i vy. Brečíte. Čtete si tu knížku znova. Uvažujete nad ní. Bravo. Ta knížka vás donutila cítit nějaké emoce, v tomto případě tedy nejspíš smutek, možná i vztek. Smutné knížky na vás často zapůsobí mnohem silněji, než ty veselé, romantické, se šťastným koncem. A zapamatujete si je. Určitě si vzpomenete lépe na knížku, která vás rozbrečela, než na tu, kterou jste si pouze přečetli a nic to s vámi neudělalo. Nijak vás to neovlivnilo.
Seznam mých nejoblíbenějších knížek se sestává z knížek, u kterých jsem nejvíc brečela.
Všechny malé zázraky
Léto na druhý pokus
Zlodějka knih
Tisíc polibků
A takhle bych mohla pokračovat dál. U těchto knížek jsem nešťastná, u veselých knížek nejsem šťastná. Nutí mě cítit emoce. Takže proto si myslím, že v mém případě je správná teorie č.3 (a taky proto že se mi nelíbí představa že jsem masochistka nebo mrcha). Proč čtete smutné knížky vy? Napište do komentářů.
Ahoj, tak jsem zase tady. Překvapivě pořád naživu. Mysleli jste si že se vrátím? Já taky ne. Naštěstí mám jediné dva pravidelné čtenáře - mojí nejlepší kamarádku a mojí mámu (sakra, tohle jsem neměla přiznávat), takže si nemyslím že by moje dvouměsíční neaktivita někomu vadila.
A proč jsem tady ty dva měsíce nebyla? Tak zaprvé škola (jojo, vymlouvej se na školu, zrovna tobě na to někdo skočí Eli, nechtěj mě rozesmát), tréninky (*tady už se válím smíchy na podlaze*) a opravdu upřímně, moje neschopnost vydržet delší dobu u jedné věci. Mám tendenci se vždycky pro něco nadchnout, pořád o tom vykládat lidem okolo sebe, a pak se na to tak trochu vykašlat. Přestane mě to bavit a já se vrhnu na něco dalšího. Po dvou týdnech (s velkým štěstím po měsíci) se situace opakuje. Takže ano, přestalo mě bavit psát o knížkách. Ovšem s tím, že knížky jsou moji jediní kamarádi (hej, nedělej ze sebe chudinku, všichni víme že kecáš a jenom se pokoušíš to dělat zajímavější), to nutně muselo být jenom přechodné. Dřív jsem psala když jsem se třeba nudila a neměla jsem nic lepšího na práci (ne nečekala na mě nevyklizená myčka, ani hora domácích úkolů, ani trénink... Zatracená prokrastinace). Potom mi začalo připadat zbytečné psát na blog, když nevidím žádnou odezvu (7 návštěv u posledního článku? Sorry jako, zadarmo ani kuře nehrabe). No a tak jsem tak nějak skončila. Samozřejmě že se celý svět zhroutil, lidi brečeli a ze zoufalství ke mně lezli po kolenou, abych se vrátila na blog (a já až budu chtít spáchat sebevraždu, vylezu na vrchol svého ega a skočím dolů; umřu hladem), takže jsem se rozhodla poctít vás svou přítomností (hele, zas si tolik nevěř) a mám v plánu zase psát. Asi ne úplně pravidelně, ale vynasnažím se napsat alespoň jeden článek týdně. Podle toho, jak budu chytat ,spisovatelskou náladu'. Spisovatelská nálada je ten můj stav, kdy jsme schopná třeba ve 3 ráno otevřít notebook a napsat článek co by stačil na tři A4. Ten můj stav, kdy dokážu třeba i být vtipná... Ehm, tak nic.
Asi tady teď nebudu úplně vypisovat všechny knížky, co jsem za ty dva měsíce přečetla, to bych tady byla až do rána, a to se mi úplně nechce (v 6 vstávám do školy a večer mám taneční - nechci tam umřít... A navíc by mě máma zabila), takže vyberu několik knížek, které mě nějakým způsobem zasáhly nebo ovlivnily, a o kterých si myslím, že stojí za to si je přečíst.
Letní dny a noci. Mnou ironicky dočtené 4. září. Jak jinak. Když jsem tuhle knížku poprvé uviděla na instagramu, řekla jsem si: tu musím mít. Ano, tohle si říkám u všech knížek, ale tak co, občas to i vyjde. Potom jsme se znovu setkaly v knihkupectví Neoluxor, kde jsem se definitivně rozhodla, že spolu strávíme zbytek ... léta. 29.8. jsem se konečně dostala k další návštěvě knihkupectví a ke koupi. A jak to tak bývá, ty poslední dny prázdnin byly ty nejnabitější, takže jsem prázdninovou knížku dočetla na začátku školního roku. Neva. Příště to snad vyjde. Tahle kniha není jednolitý příběh; je to sbírka 12 povídek od známých autorů, sestavená Stephanie Perkinsovou. Všechny příběhy jsou o prázdninách (nee, vážně?) a o letní lásce. Nenáročné čtení, do červencového a srpnového vedra (ne, teď to nemyslím ironicky, občas přece vedro bylo) ideální. Stephanie Perkinsová sestavila i 12 zimních povídek od jiných autorů, takže i tu mám v plánu si pořídit. Už jenom kvůli tomu, že mi připadá nesprávné mít jenom jednu knihu ,ze série´.
Tisíc polibků. Knížka, o které se říká, že vám zlomí srdce a neobejdete se u ní bez krabičky kapesníků. Spoustu lidí jsem slyšela toto tvrzení popírat, prý že to je smutné, ale mohlo to být horší. Já osobně jako velká citlivka a beznadějný romantik (a pořádný masochista, nebo máte jiné vysvětlení proč pořád čtu tak smutné knížky?) se rozhodně přikláním k tvrzení č.1 - knížka, která vám zlomí srdce.
Všechny malé zázraky. To mi nezlomilo srdce. Roztříštilo ho to na milion malých kousků, které potom zadupalo do země. První knížka, která mnou takhle zamávala. Dostala mě. Prvních několik dní po dočtení jsem vůbec nebyla schopná číst. Pak jsem začala; Všechny malé zázraky, znovu od začátku. Potom ještě jednou. Následovalo vypisování určitých části na papírky a vylepování na zeď. Neuvěřitelně silný příběh, jakož i talent autorky Jennifer Niven (napsala také Tíhu vesmíru) se spojily do slovy nepopsatelné knížky.
Možná jednou. Poslední knížka, kterou jsem dočetla (včera v noci). Úžasná. Smutná. Deprimující. Srdcervoucí. Proč proboha pořád čtu knížky které mě takhle ničí? Vysvětlím v dalším článku.
Samozřejmě všech těch knížek bylo hodně, ale tyhle tři pro mě znamenají nejvíc. Ještě k tomu je skoro půl jedné a já už bych měla vážně jít spát. I když... Protože jsem dva měsíce nepsala (ano, všimli jsme si, říkala jsi to tady už asi desetkrát), možná bych toho měla využít a napsat další článek. Ten už každopádně dneska nedopíšu, ale vzhledem k tomu že vy to budete číst až další den, tak jestli tohle vůbec někdo udiví, nezapomeňte se podívat jestli jsem nebyla moc líná a vůbec jsem se k tomu článku dostala.
Samozřejmě jsme na Humbooku dorazily i na jeho přednášku. Málem jsme tam smíchy padaly ze židlí. A mám od něj podepsanou knížku (ne z oficiální autogramiády jako normální lidé, ale zastihla jsem ho když odcházel z toalety, zeptala jsem se ho, jestli se mi podepíše, a on kupodivu souhlasil. Originální, ne?).
