Ahoj, tak jsem zase tady. Překvapivě pořád naživu. Mysleli jste si že se vrátím? Já taky ne. Naštěstí mám jediné dva pravidelné čtenáře - mojí nejlepší kamarádku a mojí mámu (sakra, tohle jsem neměla přiznávat), takže si nemyslím že by moje dvouměsíční neaktivita někomu vadila.
A proč jsem tady ty dva měsíce nebyla? Tak zaprvé škola (jojo, vymlouvej se na školu, zrovna tobě na to někdo skočí Eli, nechtěj mě rozesmát), tréninky (*tady už se válím smíchy na podlaze*) a opravdu upřímně, moje neschopnost vydržet delší dobu u jedné věci. Mám tendenci se vždycky pro něco nadchnout, pořád o tom vykládat lidem okolo sebe, a pak se na to tak trochu vykašlat. Přestane mě to bavit a já se vrhnu na něco dalšího. Po dvou týdnech (s velkým štěstím po měsíci) se situace opakuje. Takže ano, přestalo mě bavit psát o knížkách. Ovšem s tím, že knížky jsou moji jediní kamarádi (hej, nedělej ze sebe chudinku, všichni víme že kecáš a jenom se pokoušíš to dělat zajímavější), to nutně muselo být jenom přechodné. Dřív jsem psala když jsem se třeba nudila a neměla jsem nic lepšího na práci (ne nečekala na mě nevyklizená myčka, ani hora domácích úkolů, ani trénink... Zatracená prokrastinace). Potom mi začalo připadat zbytečné psát na blog, když nevidím žádnou odezvu (7 návštěv u posledního článku? Sorry jako, zadarmo ani kuře nehrabe). No a tak jsem tak nějak skončila. Samozřejmě že se celý svět zhroutil, lidi brečeli a ze zoufalství ke mně lezli po kolenou, abych se vrátila na blog (a já až budu chtít spáchat sebevraždu, vylezu na vrchol svého ega a skočím dolů; umřu hladem), takže jsem se rozhodla poctít vás svou přítomností (hele, zas si tolik nevěř) a mám v plánu zase psát. Asi ne úplně pravidelně, ale vynasnažím se napsat alespoň jeden článek týdně. Podle toho, jak budu chytat ,spisovatelskou náladu'. Spisovatelská nálada je ten můj stav, kdy jsme schopná třeba ve 3 ráno otevřít notebook a napsat článek co by stačil na tři A4. Ten můj stav, kdy dokážu třeba i být vtipná... Ehm, tak nic.
Asi tady teď nebudu úplně vypisovat všechny knížky, co jsem za ty dva měsíce přečetla, to bych tady byla až do rána, a to se mi úplně nechce (v 6 vstávám do školy a večer mám taneční - nechci tam umřít... A navíc by mě máma zabila), takže vyberu několik knížek, které mě nějakým způsobem zasáhly nebo ovlivnily, a o kterých si myslím, že stojí za to si je přečíst.
Letní dny a noci. Mnou ironicky dočtené 4. září. Jak jinak. Když jsem tuhle knížku poprvé uviděla na instagramu, řekla jsem si: tu musím mít. Ano, tohle si říkám u všech knížek, ale tak co, občas to i vyjde. Potom jsme se znovu setkaly v knihkupectví Neoluxor, kde jsem se definitivně rozhodla, že spolu strávíme zbytek ... léta. 29.8. jsem se konečně dostala k další návštěvě knihkupectví a ke koupi. A jak to tak bývá, ty poslední dny prázdnin byly ty nejnabitější, takže jsem prázdninovou knížku dočetla na začátku školního roku. Neva. Příště to snad vyjde. Tahle kniha není jednolitý příběh; je to sbírka 12 povídek od známých autorů, sestavená Stephanie Perkinsovou. Všechny příběhy jsou o prázdninách (nee, vážně?) a o letní lásce. Nenáročné čtení, do červencového a srpnového vedra (ne, teď to nemyslím ironicky, občas přece vedro bylo) ideální. Stephanie Perkinsová sestavila i 12 zimních povídek od jiných autorů, takže i tu mám v plánu si pořídit. Už jenom kvůli tomu, že mi připadá nesprávné mít jenom jednu knihu ,ze série´.
Tisíc polibků. Knížka, o které se říká, že vám zlomí srdce a neobejdete se u ní bez krabičky kapesníků. Spoustu lidí jsem slyšela toto tvrzení popírat, prý že to je smutné, ale mohlo to být horší. Já osobně jako velká citlivka a beznadějný romantik (a pořádný masochista, nebo máte jiné vysvětlení proč pořád čtu tak smutné knížky?) se rozhodně přikláním k tvrzení č.1 - knížka, která vám zlomí srdce.
Všechny malé zázraky. To mi nezlomilo srdce. Roztříštilo ho to na milion malých kousků, které potom zadupalo do země. První knížka, která mnou takhle zamávala. Dostala mě. Prvních několik dní po dočtení jsem vůbec nebyla schopná číst. Pak jsem začala; Všechny malé zázraky, znovu od začátku. Potom ještě jednou. Následovalo vypisování určitých části na papírky a vylepování na zeď. Neuvěřitelně silný příběh, jakož i talent autorky Jennifer Niven (napsala také Tíhu vesmíru) se spojily do slovy nepopsatelné knížky.
Možná jednou. Poslední knížka, kterou jsem dočetla (včera v noci). Úžasná. Smutná. Deprimující. Srdcervoucí. Proč proboha pořád čtu knížky které mě takhle ničí? Vysvětlím v dalším článku.
Samozřejmě všech těch knížek bylo hodně, ale tyhle tři pro mě znamenají nejvíc. Ještě k tomu je skoro půl jedné a já už bych měla vážně jít spát. I když... Protože jsem dva měsíce nepsala (ano, všimli jsme si, říkala jsi to tady už asi desetkrát), možná bych toho měla využít a napsat další článek. Ten už každopádně dneska nedopíšu, ale vzhledem k tomu že vy to budete číst až další den, tak jestli tohle vůbec někdo udiví, nezapomeňte se podívat jestli jsem nebyla moc líná a vůbec jsem se k tomu článku dostala.
Žádné komentáře:
Okomentovat