Jsem nemocná

Umírám. Moje první myšlenka včerejšího rána.
Prostě si jen tak zírám do stropu a pomalu si všechno uvědomuju. ,,Tak jo, bolí mě v krku a špatně se mi dýchá. Asi mám migrénu, hrozně mě bolí hlava a tak jako se mi motá. To je divný, když ještě ležím. Bolí mě když hýbám očima. Nějak moc rychle mi buší srdce. Je mi špatně od žaludku, možná budu zvracet. Měla bych se pokusit vstát... Sakra, to asi nepůjde. MAMI!"
Takže si celý den vesele ležím v posteli a snažím se vymyslet co dělat. Když do mě máma zrovna nenalívá hektolitry čaje a nesnaží se mě uškrtit obkladem na krk. Číst - nemůžu. Koukat na televizi - nemůžu. Poslouchat písničky - nemůžu. Můžu spát, ale k mému vlastnímu překvapení mi to nezabere celý den. Nakonec při své hipochondrii přesvědčuji sama sebe, že tohle už nemůže být chřipka, ale musím mít nějakou smrtelnou nemoc. Takže ke konci dne skončím na internetu, a v mé historii prohlížení se objevují hesla jako První příznaky Syndromu toxického šoku a nebo Jak se projevuje zánět mozkových blan.
Hlavně nejvíc povzbudí když vám máma s nadšeným výrazem povídá, že: ,,To je přece super, že máš chřipku když jsou prázdniny, aspoň nezameškáš školu!"
Ne že by mi vadilo válet se pár dní v posteli a nechat se obskakovat, ale když jsou prázdniny, docela mi to kazí plány. A hlavně si nemůžu ani číst! Teda, dneska už ano, ale včera jsem opravdu trpěla. Jsem přibližně v půlce Eragona (já vím, teprve, ale většinou na to mám čas jenom ve škole - hodiny angličtiny, češtiny a biologie), takže jsem doufala, že o prázdninách budu mít příležitost ho dočíst. Tak asi nic...
Jenom bych chtěla být zdravá v pondělí kvůli tanečním, v úterý kvůli Galentýnu a ve středu kvůli Valentýnu. Ano, čtete dobře, napsala jsem ,,Galentýn." Je to poměrně nový svátek, slaví se den před Valentýnem, tedy 13. února, a oslavuje ženské přátelství. Pěkné, ne?
A já už přestanu předstírat, že mám kamarády, jdu do sebe nacpat další paralen a půjdu si lehnout.

Pes Jejího Veličenstva

K další knížce od Davida Michieho, autora velice známé série Dalajlámova kočka, jsem byla už od počátku velice skeptická. Sama bych si ji nekoupila, už jenom proto, že jsou mi bližší kočky než psi (ukamenujte mě za to), ale když jsem knížku Pes Jejího Veličenstva dostala jako dárek, řekla jsem si, že jí dám alespoň šanci. Moc se mi nechtělo ji číst, a to z toho důvodu, že mi přišlo, že zde už jde jenom o tahání peněz z lidí, kteří od Davida Michieho četli jiné knížky, a řekli si, že tato další bude minimálně na podobné úrovni jako ty předchozí. Měla jsem podezření, že v knížce nebude žádný originální nápad. No, ukázalo se být pravdivým. Knížka se nijak zvlášť neliší od Dalajlámovy kočky.
Malé zvíře (koťátko, nebo v tomto případě štěně), s nějakým tělesným nedostatkem (pochroumaná zadní noha
/svěšené ucho) se dostane do velkého nebezpečí (udušení po zabalení do starých novin následně vhozených do koše/jakási ,,kůlna", ve které zřejmě dochází k usmrcování podvraťáků), poté, co se ho jeho majitelé neúspěšně pokusí prodat. Těsně před tragickým koncem zvířátka ho najde a zachrání pomocník slavné osobnosti (tady si nahraďte Dalajlámu královnou Alžbětou), která se zvířátka ujme, zahrnuje ho láskou, a v jejíchž společnosti se zvířátko dozvídá o důležitých životních pravdách.
Nenajdete tam zásadní rozdíl ani v těch životních pravdách, přestože se světy Dalajlámy a královny Alžběty mohou zdát velice odlišné. Znamená to, že životní pravdy jsou neměnné bez ohledu na prostředí, ve kterém žijete? Buď to, nebo autor potřeboval peníze a rozhodl se napsat další knížku, na kterou mu ovšem chyběly nápady. Nechci ho kritizovat, Dalajlámovu kočku jsem si okamžitě zamilovala, ale podle mě si se Psem Jejího Veličenstva trochu pokazil reputaci. Možná jsem jenom zaujatá proti psům, ale například fráze: ,,To, že tuto knihu teď držíte v ruce, není žádná náhoda," nebo přirovnání osobního rozvoje k lotosovému květu, vyskytující se v obou knihách, to už mi přijde trochu ubohé.
Napadlo mě, že je to takhle naschvál, pro lidi, kteří mají radši psi než kočky, a proto by si Dalajlámovu kočku nekoupili. Ale jaká je ta pravděpodobnost?
Každopádně, teď jsem asi v polovině, a knížka mě zoufale nebaví. Opět, možná je to ta lehká zaujatost proti psům, ale oproti vysoké kvalitě Dalajlámovy kočky mi Pes Jejího Veličenstva přijde jako velice slabý průměr. Hlavně neustálé odsuzování moderních technologií. Chápu, že se to s nimi občas přehání, ale věnovat polovinu knížky pouze stěžování si na ně? Potom ta nereálná idea jak to vypadá uvnitř královské rodiny. Chování královny Alžběty a jejích dětí. Kdo četl, určitě chápe.
Mimochodem, znáte nejhorší vtip na světě? ,,Proč pes vrtí ocasem a ne ocas psem? Protože pes je chytřejší než ocas!"
Ehm... Ha ha ha? Nedošlo mi to, nebo je to opravdu tak trapné?
 Na Dalajlámově kočce mi přišly velice hezké ony nenásilně předávané informace o buddhismu, takový pocit při čtení, kdy se vám zdá, že je všechno v pořádku, stav duševního klidu (nebo si tomu říkejte jak chcete). Se čtením této knížky mám taky spojenou jednu krásnou vzpomínku.
Jednou někdy později večer jsem byla na srazu s pár lidmi. Když jsme se všichni začali nějak rozjíždět domů, čekala jsem, až pro mě přijede máma autem (na moji obhajobu, bylo to někde v zapadlé vesnici daleko za Prahou, a autobus jezdil jednou za 2 hodiny). Zrovna jsem měla rozečtenou Dalajlámovu kočku a Umění příst, a protože byl vlahý podzimní večer, rozhodla jsem se během čekání posadit venku na lavičku a chvilku si číst. Jak jsem se posadila a začetla se, ani jsem si nevšimla, že se ke mně blíží úplně cizí kočka. Postřehla jsem to až ve chvíli, kdy se mi otřela o kotníky (což mě vyděsilo k smrti, protože jsem to vůbec nečekala). Vyskočila vedle mě na lavičku a začala příst. Poté, co jsem ji chvíli hladila, zatímco jsem se stále pokoušela číst, se rozhodla přelézt si ke mně na klín, kde si pohodlně lehla a nechávala se ode mě škrábat za ušima. Bylo to nějaké karmické spojení? Nebo ta kočka (jak David Michie píše, že to dokáží) vycítila, že jsem ,,milovník koček?" Tohle se asi nedozvím, ale v tu chvíli jsem přesně pochopila všechno, co jsem se dočetla v Dalajlámově kočce. O vesmíru, životě, smrti.
A teď, ať si tomu ten pes se svěšeným uchem zkusí konkurovat!

Napíšu knížku

Nápad napsat knížku dostanu přibližně jednou za dva měsíce. Pokaždé, když mám zrovna spisovatelskou náladu. To mám pocit že dokážu cokoliv (ach to ego). Protože co může být tak těžkého napsat jednu knížku?
Problém č.1
Téma. V této době už bylo všechno napsáno. Ať už vás napadlo cokoliv, můžete si být jisti, že někdo jiný už to vymyslel před vámi. Takže musíte něco zkopírovat. A záleží na tom, jak to dokážete napsat, aby to vypadalo jako něco nového. Co třeba druhý Harry Potter (tenhle nápad není ode mě) nebo další Selekce?
Důkaz tohoto kopírování můžete jasně vidět u Hunger games (autorku toto napadlo když v televizi přepínala kanály mezi zprávami o válce a reality show - inspiraci můžeme hledat všude kolem nás). Nepřipadá vám Divergence docela podobná? A není Univerzita výjimečných poměrně podobná Divergenci?
Nebo si zkuste jakýkoliv romantický příběh. Začíná to setkáním dvou lidí, u kterých už od začátku víte, že skončí spolu. Po krátké době se do sebe zamilují, následně se jim do cesty připlete nějaká překážka. Ale společně ji překonají a následuje happyend. Tím nechci říct, že mám něco proti romantickým příběhům. Miluju tahle romantická klišé. Už jsem i v tom věku, že u nich brečím, protože je to prostě tak krásný...
Takže moje knížka určitě bude jedno z těch romantických klišé. Musí být. Poslední věc které ještě na tomto světě věřím, je láska. Teď už stačí jenom vymyslet tu překážku, kterou moji dva hrdinové musí překonat. Prozrazení zápletky: překonají ji a skončí spolu ;)
Problém č.2
Natáhnout to. Je jednoduché napsat slohovku o 350 slovech na předem určené téma. Napsat knížku o 350 stránkách na předem určené téma už tak jednoduché není. Leda že bych měla jedno slovo na stránku. To by mi asi neprošlo. Takže se musím pokusit vyplnit to dalšími dějovými linkami, které ve výsledku vůbec nebudou důležité. A přesně to nezvládám. Asi musím sama sebe přesvědčit, že to nakonec bude důležité, jinak se nepřiměju to tam všechno napsat. Když se na takovéhle věci soustředíte při čtení různých knížek, můžete si všimnout, že ta hlavní dějová linka zabírá překvapivě málo místa z celé knihy.
Problém č.3
Vydržet. Já osobně u ničeho nedokážu vydržet dlouho. Šití. Nadšení z trénování. Rozhodnutí se učit. Psaní na blog. Pár příkladů za všechny. Nezmínila jsem tam neschopnost vydržet u psaní knížky. Napsat knížku už jsem se pokoušela asi pětkrát a nejdál, co jsem se kdy dostala, bylo na stranu 40. A to jenom díky dalším dvěma lidem, se kterými jsem na knížce spolupracovala.
Abych mohla psát, potřebuju mít svojí spisovatelskou náladu. Tu vždycky chytnu když jsem na začátku knížky, jenže problém. Ta nálada nikdy netrvá dlouho. A jakmile mě opustí, najednou nedám dohromady ani jeden odstavec. Nebaví mě to. Nevím co mám psát. Nevím jaké slovo se hodí za to předchozí. Tak si řeknu že nemá cenu se do toho nutit a počkám až tu náladu zase chytnu. A jakmile se tak po pár měsících stane, už mám nápad na jinou knížku.
Problém č.4
Velice zásadní problém. Název. Jo, klidně se smějte, ale když máte špatný název knížky, nikdo to nebude číst. Vaše knížka nikoho nezaujme. Nesmí to být nic obyčejného. Musí to být originální. Něco co na poličce v knihkupectví hned chytne něčí pohled.
Problém č.5
Největší ze všech problémů. Obrovský problém. Někdy dokonce nepřekonatelný...
Aby to někdo četl.

Eragon... Konečně!

Jak jsem si stěžovala už pár měsíců zpátky, jsem prostě tak rozmazlená, že nedokážu číst knižní sérii, u které chybí první díl. Na mou obhajobu, neřekla bych že většina lidí v tomto ohledu taky není rozmazlená a ráda si nedopřává ten luxus v podobě prvního dílu. Takže knížky Eldest, Brisingr a Inheritance, ze Série Odkaz dračích jezdců, se mi smutně válely na poličce několik měsíců, čekajíce na svého osamělého druha na cestě - Eragona.
Ale blížily se Vánoce. Období klidu a mír... Ehm, teda období nakupování knížek. Samozřejmě pro mě (a když jsem zrovna měla slabou chvilku, tak výjimečně i pro někoho jiného). To, co nejvíc miluju na Vánocích, je běhání po NeoLuxoru a Knihách Dobrovský. A to běhání myslím doslova. Pokaždé, když jsem v nějakém knihkupectví, je to jako by se mě zmocnilo něco, co mě táhne napříč uličkami plnými knížek. Jako bych neovládala svoje vlastní tělo. Táhne mě to ke knížkám, které si chci přečíst už celou věčnost, nebo které jsem právě objevila. Probíhám od oddělení YA (v některých nejmenovaných knihkupectvích potupně nazvanému "dětská literatura") k cizojazyčné literatuře, potom k thrillerům, stojanům s novinkami, a výjimečně k cestopisům (to vždy kvůli Princi Ládíkovi).
Většinou mi tohle trpí jenom moje nejlepší kamarádka, se kterou už máme takovou tradici, že pokaždé když se vidíme, jdeme si obhlédnout všechny ty knížky, které už jsme viděly stokrát, a stejně jsme si je nikdy nekoupily, přestože pokaždé říkáme, že příště, příště už si je opravdu koupíme.
A teď jsem našla někoho dalšího, kdo je schopný vidět mě při mých šílených stavech v knihkupectví a neutéct. Kdo mě nechá mluvit o knížkách až moc dlouho na to, aby to bylo normální. Kdo si pamatuje moje oblíbené knížky. Kdo si ze mě nedělá srandu, když řeknu, že jsem u nějaké knížky brečela několik hodin v kuse. Je moc brzy veřejně ho nazvat mou drahou polovičkou a spřízněnou duší, když se známe 3 měsíce? Určitě ne. Takže v mém blogu se (podobně jako v mém "skutečném životě") nyní objevuje nová postava. Představuji vám svou spřízněnou duši, drahou polovičku, lásku mého života... Atd. Asi si říkáte, proč to sem proboha cpu, když má můj blog být o knížkách, a přitom tady jenom předvádím svoje pubertální výlevy. Ale tyhle moje pubertální výlevy způsobené přebytkem hormonů nakonec s knížkami souvisejí. Konkrétně s Eragonem.
Protože je těžké uhodnout, jakou knížku jako dárek od své drahé polovičky dostanete (v tom případě, že víte, že to bude knížka), když v knihkupectví lítáte jako splašení za nadšeného křiku na všechny knížky okolo (,,Tuhle potřebuju! Tuhle taky! Panebože, po týhle toužím už celou věčnost! Tu musím mít! Podívej se na tu krásnou obálku!"), jste na Štědrý den přirozeně zvědaví a natěšení, jaká z těch všech knížek to asi bude. Říkáte si: Tak co, může to být třeba další díl Harryho? Nebo Z kostí a inkoustu? Nebo Milk and honey? Nebo konečně ten Eragon?
Poslední možnost byla správně, jak už se dalo uhodnout z názvu článku, a z toho že o Eragonovi tady píšu v podstatě celou dobu. Na to by jeden fakt nepřišel. Samozřejmě dostat knížku, kterou si už hodně dlouho přejete, s sebou nese i určitá rizika. Třeba když si předáváte dárky na hradbách Vyšehradu a musíte si dávat bacha abyste nekřičeli nadšením tak, že by to bylo slyšet až na Zbraslav. Ale povedlo se mi to. S trochou úsilí. Je pro mě těžké neprojevovat přílišné nadšení. A samozřejmě že jsem byla šíleně nadšená, protože dostat Eragona pro mě znamenalo dostat v podstatě celou sérii Odkaz dračích jezdců. Vzpomínáte si na tu mojí rozmazlenost? Bez prvního dílu to prostě nejde. Viděla jsem film, ale ten kdyby nic jiného, by mě od celé série odradil. Mluvila jsem s několika lidmi a všichni mi řekli, že film se s knížkou nedá vůbec porovnávat, tak jsem si řekla, že tomu dám ještě šanci.
Po tom všem utrpení byste asi čekali, že se na Eragona hned vrhnu, ale ne, nešlo to. Zrovna jsem měla rozečtenou Říši bouří (ze které jsem mimochodem ještě teď naprosto unešená), doma na mě čekal Harry Potter a Ohnivý pohár, měla jsem zálusk na nejnovějšího Ziburu a to všechno jsem nutně musela přečíst před Eragonem. Teď mi zbývá posledních 100 stránek Harryho Pottera a jdu na to. Všechny 4 knížky série, tedy Eragon (477 str.), Eldest (642 str.), Brisingr (644 str.) a Inheritance (658 str.) mají dohromady 2 421 stránek. Moje představa ráje. A nejmíň měsíc vůbec nevylezu z domu, abych mohla v klidu číst.
Takhle to vypadá, když jsou vašimi jedinými kamarády knížky.

Školní noviny II

Už se nám to zase blíží. Uzávěrka ve školních novinách. A co dělá Eliška? Zase to odkládá na poslední chvíli a místo psaní článku do novin prokrastinuje psaním článku na blog.
Tentokrát jsem byla dokonce i moc líná na to, abych si vybrala nějaké téma, o kterém nic nevím. Řekla jsem si, že ta nabídka volných témat je příliš úzká a nevyhovuje mi, že nemůžu psát o čem bych chtěla. Jak se říká v arcašsku: Lokh lyava! (volně přeloženo: všechno bude v pořádku!) Ano, zase dělám chytrou, ale abyste mě za to hned neodsoudili, toto moudro jsem nalezla v zatím poslední knížce Ladislava Zibury - Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii. Nutno podotknout, že kvalita knížek Prince Ládíka s postupem času mírně klesá (asi tak podobně jako kvalita tohohle blogu). Nechci kritizovat, je možné, že knížku, ve které je ,vtip o morčátku', už nikdy nic nepřekoná. Nebo ta nová knížka prostě už není tak vtipná. Každopádně mě dokázala nahlas rozesmát v metru, což se cení. A následně jsem z toho samého metra zapomněla vystoupit, takže mě na konečnou stanici musel laskavě upozornit revizor. Decentně jsem se do toho začetla. Přestože chybí obvyklý Ládíkův humor, který je kromě jeho knížek možné nalézt i na instagramu a facebooku, Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii se neuvěřitelně dobře čte. A vážně už si musím přečíst 40 dní pěšky do Jeruzaléma.
Fajn, ale našla by se jedna věc, kterou bych Ziburovým knihám vytkla. Ty šíleně dlouhé názvy. Zkuste se s někým bavit a jen tak mezi řečí zmínit jednu z jeho knížek. Mluvím z vlastní zkušenosti, moje máma si teď myslí, že mám v plánu dojít pěšky do Jeruzaléma za 40 dní...
Ale to už zase odbíhám od školních novin. Dokonce i v případě, že nepíšu do nich, ale o nich. Neuvěřitelné. Abych to shrnula, uzávěrka je 15. ledna o půlnoci. Dneska je 14. ledna 0:05 hodin a já musím s hrdostí oznámit, že jsem před několika hodinami úspěšně odeslala svůj článek na email šéfredaktorky. Pokud ho chcete vidět, stačí se podívat na můj blog na článek Školní noviny. Ano, udělala jsem takovou ohavnou věc, že jsem zkopírovala svůj starý článek o psaní do prvního vydání školních novin. A poslala jsem ho do dalšího vydání. Doufám že mě nechají v redakci. Myslím že ve třetím vydání Karlínských listů se objeví článek s názvem Školní noviny II. Ale pššššš, to je velký tajemství. A hlavně to neříkejte naší šéfredaktorce.
Tento menší podvod byl původně jenom záložní plán. Chtěla jsem napsat něco jiného, ale nějak to nevyšlo. Bylo to samozřejmě způsobeno velkou časovou krizí, pak taky tvůrčí krizí a aby toho nebylo málo, ještě osobnostní krizí. A moje výmluvy jsou čím dál tím víc originální.
Ale email byl odeslán, problém vyřešen, a vy nezapomeňte: Lokh lyava!

Jak hluboko ještě klesnu?

Jasně, úplně běžně si takhle patlám barvy na obličej kvůli focení knížky na instagram. Před měsícem: směšná představa. Za pár týdnů: smutná realita.
Takže otázka dne zní - jak hluboko jsme ochotni klesnout kvůli snaze být populární? Jsou tu lidé, kteří fotí svá polonahá těla (většinou krásné mladé ženy) - úspěch prakticky zaručen. Další lidé natáčejí videa kde dělají šílené věci (tam kromě hodně followers mohou získat i nominaci na Darwinovu cenu). A pak jsou tu lidé, kteří nikdy nebudou tak populární, protože to co fotí, většinu lidí nezajímá. Vítejte ve světě bookstagramu. Jak jsem pochopila za těch několik měsíců, co se jakž takž snažím spravovat svůj instagram tak, aby byl zaměřený na knížky (většinu času neúspěšně), knihomolové a knihomolky mají na instagramu svou uzavřenou komunitu. Navzájem se sledují, likují a chválí si fotky, v některých případech (a to je na knihomoly velice neobvyklé) se dokonce znají i osobně. Téměř nikdy nedávají na svoje účty nic ze svého osobního života (hahaha, knihomolové mají i skutečný život co se neodehrává v knížkách?), případně mají založené další profily, na které zase nedávají nic o knížkách.
No a mezi tyhle lidi se čas od času snažím zapadnout. Většinou tyhle snahy přichází ve chvíli, kdy dostanu nějakou krásnou knížku. Chcete mít taky bookstagram? Postup: Vyfoťte krásnou knížku a tu fotku dejte na instagram. Ta bude na vaše poměry neobvykle úspěšná, tak si řekněte, že byste takhle ty knížky mohli fotit častěji. Dejte tam další fotku knížky. Absolutní nezájem. Vykašlete se na to a zase přidávejte selfies a fotky jídla. Opakujte přibližně jednou za dva měsíce a máte dokonalý recept na neúspěšný bookstagram.
Takže asi tak to vypadá u mě. Taky už jsem se poučila že nemá smysl lézt "slavnějším" bookstagramerům do zadku, psát jim a chválit jim jejich účty. Protože ti hajzlové vám ten follow stejně nedají! (Teď je třeba to opravdu brát s nadsázkou, nemám nic proti nikomu, ani když mě nesledujete na instagramu - mimochodem se tam jmenuju Elli_knihomolka, kdyby náhodou někdo trpěl neodolatelnou touhou vidět to veledílo.)
Proč mě to vůbec napadlo. No, kdysi dávno (asi v srpnu), jsem dala na svůj (zrovna v té době) bookstagram fotku, na které mám na tváři udělaný galaxy makeup a v ruce knížku Milion sluncí. Stala se z ní jedna z mých nejúspěšnějších fotek, tak jsem si po pár měsících řekla, že bych něco podobného mohla zkusit znovu. Tentokrát se mou obětí stala knížka Tisíc kousků tebe, která má opravdu nádherný obal.
A teď si představte jak to vypadalo. Bylo nutné nakoupit tempery, štětce a spoustu barevných očních stínů. Potom vstát v 8 ráno (na mě opravdu úctyhodný výkon) a všechno připravit. Začít patlat bílou barvu na ruce (zatím jenom na pravou, tu levou jsem si prozřetelně nechala zatím čistou, abych s ní mohla malovat na obličej). Pak na polovinu tváře nanést hodně silnou vrstvu bílé barvy. Počkat až to zaschne a pokusit se nehýbat obličejovými svaly, aby to celé nepopraskalo. A nejtěžší část: nějak záhadně se pokusit napodobit vzhled obalu knížky na vlastním obličeji pomocí jedné nešikovné ruky, kapesního zrcátka a ne moc kvalitních temper (a upřímné modlitby aby ty tempery nebyly jedovaté). Samozřejmě je po tom všem potřeba ještě tu patlaninu vyfotit. Vzhledem k tomu, že moje "oficiální fotografka" nebyla k dispozici, musela její funkci zastat máma. A hlavně si zkuste pózovat na balkóně (protože je tam šedá stěna) v přibližně 5 stupních v tričku s krátkým rukávem, ještě k tomu, když vás mámim přítel rozesmívá a vám to samozřejmě celý popraská. No a stačí jenom hodit to na instagram a čekat na výsledek té usilovné tříhodinové práce. Jo a taky smýt ze sebe ty barvy. Modrá jde dobře, červená už tolik ne. Musíte na to vzít odlakovač, jestli nechcete chodit celý den po městě s půlkou obličeje úplně červenou.
Každopádně by se dalo říct, že to stálo za to. Fotka s knížkou Tisíc kousků tebe má aktuálně 119 liků (o 30 víc než má moje druhá nejúspěšnější fotka), dělá mi to opravdu radost. Moje radost končí u další fotky mého "bookstagramu", která samozřejmě už nikoho nezajímá. Hádejte co je moje další fotka. Selfie.
Takže opět hodlám klesnout tak hluboko, že si budu patlat jedovaté tempery na obličej. Tentokrát tam možná přidám i třpytky. Protože prostě třpytky.