K další knížce od Davida Michieho, autora velice známé série Dalajlámova kočka, jsem byla už od počátku velice skeptická. Sama bych si ji nekoupila, už jenom proto, že jsou mi bližší kočky než psi (ukamenujte mě za to), ale když jsem knížku Pes Jejího Veličenstva dostala jako dárek, řekla jsem si, že jí dám alespoň šanci. Moc se mi nechtělo ji číst, a to z toho důvodu, že mi přišlo, že zde už jde jenom o tahání peněz z lidí, kteří od Davida Michieho četli jiné knížky, a řekli si, že tato další bude minimálně na podobné úrovni jako ty předchozí. Měla jsem podezření, že v knížce nebude žádný originální nápad. No, ukázalo se být pravdivým. Knížka se nijak zvlášť neliší od Dalajlámovy kočky.
Malé zvíře (koťátko, nebo v tomto případě štěně), s nějakým tělesným nedostatkem (pochroumaná zadní noha
/svěšené ucho) se dostane do velkého nebezpečí (udušení po zabalení do starých novin následně vhozených do koše/jakási ,,kůlna", ve které zřejmě dochází k usmrcování podvraťáků), poté, co se ho jeho majitelé neúspěšně pokusí prodat. Těsně před tragickým koncem zvířátka ho najde a zachrání pomocník slavné osobnosti (tady si nahraďte Dalajlámu královnou Alžbětou), která se zvířátka ujme, zahrnuje ho láskou, a v jejíchž společnosti se zvířátko dozvídá o důležitých životních pravdách.
Nenajdete tam zásadní rozdíl ani v těch životních pravdách, přestože se světy Dalajlámy a královny Alžběty mohou zdát velice odlišné. Znamená to, že životní pravdy jsou neměnné bez ohledu na prostředí, ve kterém žijete? Buď to, nebo autor potřeboval peníze a rozhodl se napsat další knížku, na kterou mu ovšem chyběly nápady. Nechci ho kritizovat, Dalajlámovu kočku jsem si okamžitě zamilovala, ale podle mě si se Psem Jejího Veličenstva trochu pokazil reputaci. Možná jsem jenom zaujatá proti psům, ale například fráze: ,,To, že tuto knihu teď držíte v ruce, není žádná náhoda," nebo přirovnání osobního rozvoje k lotosovému květu, vyskytující se v obou knihách, to už mi přijde trochu ubohé.
Napadlo mě, že je to takhle naschvál, pro lidi, kteří mají radši psi než kočky, a proto by si Dalajlámovu kočku nekoupili. Ale jaká je ta pravděpodobnost?
Každopádně, teď jsem asi v polovině, a knížka mě zoufale nebaví. Opět, možná je to ta lehká zaujatost proti psům, ale oproti vysoké kvalitě Dalajlámovy kočky mi Pes Jejího Veličenstva přijde jako velice slabý průměr. Hlavně neustálé odsuzování moderních technologií. Chápu, že se to s nimi občas přehání, ale věnovat polovinu knížky pouze stěžování si na ně? Potom ta nereálná idea jak to vypadá uvnitř královské rodiny. Chování královny Alžběty a jejích dětí. Kdo četl, určitě chápe.
Mimochodem, znáte nejhorší vtip na světě? ,,Proč pes vrtí ocasem a ne ocas psem? Protože pes je chytřejší než ocas!"
Ehm... Ha ha ha? Nedošlo mi to, nebo je to opravdu tak trapné?
Na Dalajlámově kočce mi přišly velice hezké ony nenásilně předávané informace o buddhismu, takový pocit při čtení, kdy se vám zdá, že je všechno v pořádku, stav duševního klidu (nebo si tomu říkejte jak chcete). Se čtením této knížky mám taky spojenou jednu krásnou vzpomínku.
Jednou někdy později večer jsem byla na srazu s pár lidmi. Když jsme se všichni začali nějak rozjíždět domů, čekala jsem, až pro mě přijede máma autem (na moji obhajobu, bylo to někde v zapadlé vesnici daleko za Prahou, a autobus jezdil jednou za 2 hodiny). Zrovna jsem měla rozečtenou Dalajlámovu kočku a Umění příst, a protože byl vlahý podzimní večer, rozhodla jsem se během čekání posadit venku na lavičku a chvilku si číst. Jak jsem se posadila a začetla se, ani jsem si nevšimla, že se ke mně blíží úplně cizí kočka. Postřehla jsem to až ve chvíli, kdy se mi otřela o kotníky (což mě vyděsilo k smrti, protože jsem to vůbec nečekala). Vyskočila vedle mě na lavičku a začala příst. Poté, co jsem ji chvíli hladila, zatímco jsem se stále pokoušela číst, se rozhodla přelézt si ke mně na klín, kde si pohodlně lehla a nechávala se ode mě škrábat za ušima. Bylo to nějaké karmické spojení? Nebo ta kočka (jak David Michie píše, že to dokáží) vycítila, že jsem ,,milovník koček?" Tohle se asi nedozvím, ale v tu chvíli jsem přesně pochopila všechno, co jsem se dočetla v Dalajlámově kočce. O vesmíru, životě, smrti.
A teď, ať si tomu ten pes se svěšeným uchem zkusí konkurovat!
Žádné komentáře:
Okomentovat