Lenost

Když říkám slovo lenost v souvislosti s knížkami, vždy tím myslím takový ten druh lenosti, kdy jediné co se vám chce dělat, je lehnout si do vyhřáté postele s oblíbenou knížkou a hrnkem horkého čaje/kafe/kakaa (nehodící se škrtněte), pořádně se zachumlat do peřiny, ze která by mi koukala jenom část hlavy (konkrétně oči - na čtení, a nos - na dýchání) a jedna ruka na otáčení stránek (tenhle problém s nutností otáčet stránky se snažím vyřešit už dlouho, protože když je zima, vždycky mi od té ruky namrzne celé tělo, což je přesně to, čemu se zalezením do postele snažím vyhnout) a začíst se na zbytek dne.

Tahle lenost na mě přijde většinou s příchodem podzimu a prvních studených dní. Není lepší pocit, než nacházet se v oné výše zmíněné vyhřáté posteli, když víte, že je venku zima, ve které se nedá existovat. No ano, jsem letní člověk, od začátku listopadu do konce března vypínám normálně běžící systémy a funguji na automatický režim - než zase začne být teplo. Zima je pro mě utrpení, které se snažím přežít v co nejlepším stavu nechozením ven a čtením.

Proto bylo pro mě největším překvapením zjištění, že na mě přišla lenost. Ano, teď, v srpnu. V měsíci, kdy má být stejně jako v červenci největší teplo z celého roku a já si mám číst vždycky někde venku. Jenomže s tímhle počasím (zataženo s občasnými přeháňkami) a denními teplotami (dvanáctého srpna 13°C-20°C) se přestávám divit, že se moje tělo přepnulo do režimu ,podzim' a já si chci jít číst do tepla. Ostatně celé prázdniny je zvláštní počasí. Jsem na soustředění - zima a prší. Jsem týden doma - teplo a obloha bez mráčku. Jedu na závody - bouřky. Tohle je prostě zákon schválnosti, a něco u mě naprosto typického.

Takže mě omluvte, jdu si pro peřinu a knížku Bez dcerky neodejdu. Mimochodem, je to naprosto neuvěřitelná knížka, o ženě, která se provdá za Íránce, má s ním dítě, a on ji jednoho dne přemluví, aby se s ním vydala navštívit jeho rodinu v Íránu. Když tam ovšem dorazí, Moody (manžel, toto jméno je zkratka z příjmení Mahmoody) jim sebere pasy a všechny doklady, čímž je uvězní v zemi, kde vládne patriarchismus, kde je muž pán a ženy jsou pouhé otrokyně bez jakýchkoliv práv, se kterými si může dělat co chce. V zemi, kde vás mohou zavřít za to, že vám zpod čádoru kouká pramínek vlasů, nemáte správně zavázané rúsarí, nebo nenosíte manto (a to prosím ve 40°C). Betty (američanka - mimochodem v době, kdy v Íránu panovala otevřená nenávist vůči Americe) musí vymyslet způsob, jak se i s Mahtob (dcerou,) dostat zpět do Ameriky. Ona sama by se mohla dostat domů celkem bez problému - v případě rozvodu nebo Moodyho úmrtí, jenomže v obou případech by Mahtob dostali do péče příbuzní z manželovy strany, což znamená, že by zůstala v Íránu. A jak už napovídá název knížky, Betty tohle nehodlá dopustit.

Je naprosto neuvěřitelné, že je tahle knížka napsaná podle skutečné události. Napsala ji Betty Mahmoodyová poté, co strávila několik let uvězněná v Teheránu a několik týdnů na útěku přes turecké hranice. Další věc, díky které se k příběhu už poněkolikáté ráda vracím, je popis kultury naprosto odlišné od té naší. Když jsem četla o tamním způsobu života, zákonech, pravidlech a naprosto neuvěřitelné nerovnoprávnosti, stokrát jsem si opakovala, jak jsem šťastná, že žiju v Evropě. Není to nic proti Íránu, ani jiným zemím, které jsou kulturně odlišné, ale žít tam by bylo pro mě (a myslím že nejenom pro mě) naprosto nepředstavitelné.

10/10 a určitě stojí za přečtení.